BERTOLT BRECHT
ŽIVOT GALILEIHO (1943)

13. scéna – Závěr

Dne 22. června 1633 odvolává Galileo Galilei před inkvizicí své učení o pohybu Země.
(V paláci florentského vyslance v Římě. Galileiho žáci čekají zprávy. – V koutě klečí Virginia a modlí se Ave Maria.)
ANDREA (o Virginii)
Modlí se, aby odvolal.
FEDERZONI
Nech ji. Od té chvíle, co s ní mluvili, je úplně popletená. Poslali pro jejího florentského zpovědníka.
(Individuum z paláce florentského velkovévody vstoupí)
INDIVIDUUM
Pan Galilei tady bude co nevidět. Bude možná chtít ulehnout.
FEDERZONI
Propustili ho?
INDIVIDUUM
Očekává se, že pan Galilei v pět hodin na zasedání inkvizice odvolá. Má zaznít velký zvon ze Svatého Marka a zároveň se veřejně přečte jeho prohlášení.
ANDREA
Tomu nevěřím.
INDIVIDUUM
Pro nával lidí v ulicích odvedou pana Galileiho k zahradní brance tady za palácem. (Odejde)
ANDREA (náhle hlasitě)
Měsíc je jednou ze Zemí a nemá vlastního světla. A stejně ani Venuše nemá vlastního světla, podobá se Zemi a obíhá kolem Slunce. A čtyři Měsíce krouží kolem Jupitera, který je stejně vysoko jako stálice a není upevněn na žádné sféře. A Slunce je středem vesmíru a stojí nehybně na místě a Země není jeho středem a není nehybná. A Galileo to je, který nám to zjevil.
MALÝ MNICH
A z toho, co bylo spatřeno, nelze násilím udělat nespatřené.
(Mlčení)
FEDERZONI (podívá se na sluneční hodiny v zahradě)
Pět hodin. (Virginia se modlí hlasitěji)
ANDREA
Nevydržím dále čekat! Stínají pravdu!
(Zacpe si uši, malý mnich rovněž. Ale zvon se neozve. Po přestávce, naplněné Virginiiným mumláním modlitby, zavrtí Federzoni hlavou. Ostatním poklesnou ruce)
FEDERZONI (chraptivě)
Nic. Jsou tři minuty po páté.
ANDREA
Odolává.
MALÝ MNICH
Neodvolá!
FEDERZONI
Ne. Ó jaké štěstí!
(Obejmou se. Jsou blažení)
ANDREA
Násilím to tedy nejde! Není všemocné! Hloupost je tedy poražena, není nezranitelná! Člověk se tedy nebojí smrti!
FEDERZONI
Teď opravdu nastává věk vědění. V této chvíli se zrodil. Jen si představte, kdyby odvolal!
MALÝ MNICH
Nemluvil jsem o tom, ale měl jsem strach. Já malověrný!
ANDREA
Já mu věřil!
FEDERZONI
Bylo by mi to připadalo, jako by po ránu hned zase nastala noc.
ANDREA
Jako by hora řekla: Jsem vodstvo.
MALÝ MNICH (poklekne s pláčem)
Pane, můj dík.
ANDREA
Dneškem se vše změnilo! Trýzněný člověk pozvedá hlavu a praví: Mohu žít. Stačí, aby jeden povstal a řekl ne, a je vyhráno!
(V tom okamžiku se mohutně rozezní zvon ze Svatého Marka. Vše strne)
VIRGINIA (vstane)
Zvon ze Svatého Marka! Není ztracen!
(Z ulice je slyšet, jak hlasatel předčítá Galileiho odvolání)
HLAS HLASATELE
”Já, Galileo Galilei, učitel matematiky a fyziky ve Florencii, zříkám se toho, co jsem učil, že Slunce je středem světa a nehybné a že Země jeho středem není a že se pohybuje. To přísahám s upřímným srdcem a nepředstíraným přesvědčením a zatracuji a zavrhuji všecky tyto omyly a všechno to kacířství, jakož i omyly a mínění jiná protivící se Svaté církvi.”
(Setmí se. Když se zase vyjasní, zvon dosud duní, potom však zmlkne. Virginia odešla, Galileiho žáci tu dosud jsou)
FEDERZONI
Nikdy ti pořádně nezaplatil! Nemohl sis ani koupit kalhoty, ani vydat své práce. Ale smířil ses s tím, poněvadž to bylo ”v zájmu vědy”.
ANDREA (hlasitě)
Nešťastná země, která nemá hrdinů!
(Vstoupil Galilei, procesem změněn téměř k nepoznání. Zaslechl Andreovu větu. Čeká chvilku u dveří na pozdrav. Poněvadž se k tomu nikdo nemá – jeho žáci před ním ustupují – vykročí pomalu, a protože špatně vidí, nejistě vpřed, najde stoličku a posadí se na ni)
ANDREA
Nemohu se na něho dívat. Ať jde pryč!
FEDERZONI
Uklidni se.
ANDREA (vzkřikne na Galileiho)
Ožírko! Břichopásku! Zachránil sis svou milovanou kůži? (Sedne si.) Je mi zle.
GALILEI (klidně)
Dejte mi sklenku vody!
(Malý mnich donese Andreovi zvenčí sklenku vody. Ostatní si Galileiho, který sedí na stoličce a naslouchá, nevšímají. Zdálky se znovu ozývají slova hlasatele)
ANDREA
Už to přešlo. Když mi trochu pomůžete, mohu jít.
(Vedou ho ke dveřím. V tom okamžiku Galilei promluví)
GALILEI
Ne. Nešťastná země, která hrdiny potřebuje.
(Před oponou se předčítá)
Není jasné, že kůň, který spadne z výše tří nebo čtyř loktů, si může zlámat nohy, zatímco pes škody neutrpí, stejně jako kočka, i kdyby spadla třeba osm nebo deset loktů hluboko, nebo cvrček, kdyby spadl z kostelní věže, či mravenec z Měsíce? A tak jako jsou menší zvířata poměrně zdatnější a silnější než zvířata veliká, tak jsou také malé rostliny odolnější: dvě stě loktů vysoký dub by neudržel své větve, kdyby mu narůstaly ve stejných proporcích jako dubu malému, a příroda nemůže dát vyrůst koni do velikosti dvaceti koní ani obru desetkrát většímu než člověk, aniž přitom změní proporce všech údů, zvláště kostí, které je třeba zesílit daleko přes míru, jaká by odpovídala příslušné velikosti. – Obecné mínění, že velké a malé stroje vydrží stejně dlouho, je zřejmě mylné.


14. scéna – Závěr

1633 – 1642. Galileo Galilei žije ve svém venkovském domku poblíže Florencie, až do smrti jako zajatec inkvizice. –
(Velká místnost se stolem koženým křeslem a globusem ...; v předsíni sedí na stráži mnich. –)
GALILEI (akademicky ruce sepjaty na břiše)
Ve volných chvílích, jichž mám mnoho, jsem si znovu prošel celý svůj případ a přemýšlel jsem o tom, jak jej posoudí svět vědy, ke kterému se sám již nepočítám. I obchodník vlnou se musí starat, aby nejen lacino nakoupil a draho prodal, nýbrž aby obchod též nic nenarušovalo. Činnost vědecká si v tom ohledu žádá, jak se mi zdá, zvláštní statečnosti. Obchoduje s vědomostmi vzešlými z pochyb. Tím, že získává poznatky o všem pro každého, snaží se z každého udělat pochybovače. Knížata, statkáři a duchovní však nutí většinu lidu, aby setrvala ve třpytivém oparu pověr a zašlých slov, jenž jejich machinace zastírá. Bída, v níž tolik lidí žije, je stará jako horstva a je z kazatelny i z katedry prohlašována za nezničitelnou jako horstva. Naše nové umění pochybovat nadchlo široké publikum, které nám vytrhlo teleskop z ruky a namířilo jej na své trýznitele. Tito sobečtí násilníci, kteří si až dosud lačně přisvojovali plody vědy, cítili, že chladné oko vědy je upřeno na tisíciletou, ale umělou bídu, která se jasně dá odstranit. Zasypali nás hrozbami a úplatky, jimž slabé duše těžko odolávají. Ale copak se můžeme zpěčovat mase, a zůstat přitom vědci? Dráhy nebeských těles se staly přehlednějšími, ale dráhy, kterými se dávají vládci nad národy, jsou stále ještě nevyzpytatelné. Boj o změřitelnost nebes se vyhrál pochybami; vírou se musí boj římské hospodyně o mléko prohrávat stále znovu. Věda má co dělat i s tím i s oním bojem, Sarti. Lidstvo, potácejíc se v tom tisíciletém třpytném oparu pověr a zašlých slov, příliš nevědomé, aby mohlo plně rozvinout vlastní síly, nebude schopno rozvinout síly přírody, které odhalujete. Pro koho pracujete? Domnívám se, že věda by měla usilovat jedině o to, aby ulehčovala lidem lopotu. Jestli se vědci, zastrašeni sobeckými vládci, spokojují s tím, že hromadí vědění pro vědění, pak se z vědy může stát mrzák a vaše nové stroje se mohou stát jen novým zdrojem útrap. Můžete časem objevit vše, co objevit lze, ale váš pokrok bude přesto jen dalším pokročením směrem od lidstva. Propast mezi vámi a jím by se jednoho dne mohla prohloubit tak, že by váš jásot nad nějakou novou vymožeností mohl zaniknout v jediném výkřiku hrůzy. – Měl jsem jako vědec jedinečnou příležitost. V mé době dosáhla astronomie tržišť. Za těchto zcela zvláštních okolností mohla neochvějnost jediného muže vyvolat velké otřesy. Kdybych byl nepodlehl, mohli přírodovědci dojít k něčemu, co se rovnalo hippokratické přísaze lékařů, totiž k slibu, že použijí svých vědomostí jedině pro blaho lidstva! Jak situace dnes vypadá, dá se však nanejvýš doufat v pokolení vynalézavých skrčků, jež možno najmout k čemukoliv. Došel jsem nadto k přesvědčení, že jsem nikdy v opravdovém nebezpečí nebyl, Sarti. Po několik let jsem byl stejně silný jako vrchnost. A já dával své vědění vládcům, aby ho užili nebo neužili, a třebas i zneužili, zcela podle libosti. (Virginia vstoupí s mísou a zastaví se) Zradil jsem své poslání. Člověk který učiní to, co jsem učinil já, nemůže být trpěn v řadách vědy.
VIRGINIA
Byl jsi přijat do řad věřících. (Jde dál a postaví mísu na stůl)
GALILEI
Správně. – Musím se teď najíst. (Andrea mu podává ruku. Galilei ruku vidí, ale neuchopí ji) Učíš teď sám. Můžeš si dovolit podat ruku někomu takovému, jako jsem já? (Jde ke stolu) Někdo tudy projel a poslal mi husy. Jsem stále ještě labužník.
ANDREA
Vy tedy už nesoudíte, že nastal nový věk?
GALILEI
Ale ano. – Dávej na sebe pozor, až pojedeš s pravdou pod kabátem přes Německo.
ANDREA (neschopen jít)
Pokud jde o vaše hodnocení autora, o němž jsme mluvili, nedovedu vám odpovědět. Neumím si však  představit, že by vaše vražedná analýza mohla být posledním slovem.
GALILEI
Srdečný dík, pane. (Pustí se do jídla)
VIRGINIA (doprovodí Andreu ven)
Nemáme rádi návštěvníky z minulosti. Rozčilují ho.
(Andrea jde. Virginia se vrací)
GALILEI
Máš tušení, od koho ty husy jsou?
VIRGINIA
Od Andrey ne.
GALILEI
Snad ne. – Jaká je noc?
VIRGINIA (u okna)
Jasná.
 
Autor: BRECHT BERTOLT
Dílo: ŽIVOT GALILEIHO