ADOLF BRANALD
BÍLÝ PRAPOR NA KOŠUMBERKU (Ztráty a nálezy, 1961)
Profesor MUDr. František Hamza
 
Tuberkulóza je nejsmutnější lidskou písní, jejíž první sloka zpívá o chorobě dětské a sloka poslední o těžké plicní chorobě dospělého člověka. Boj proti tuberkulóze byl by ubohý, nevědecký, nesociální a marný, kdyby nezačal již u bran, jimiž nákaza vstupuje do mladého organismu, kdyby nehojil prvá, dosud nepokročilá poranění dětského těla. Abychom vítězně přemohli naši nejhroznější sociální chorobu, proto jsem založil Ústav pro skrofulózní děti v Luži-Košumberku.
 
Hamza začíná v době, kdy třetina dětí je ohrožena utajenou tuberkulózou mízních žláz. Slyšeli jste to sami: začít u bran! Zaútočí tedy na mízní krční uzliny a je tím tak posedlý, že vyvěsí nad svůj primitivní ústavek o desíti postelích a dvacíti sánských kozách štít, který by mohl méně citlivé zájemce odradit: Ústav pro skrofulózní děti.
Firma sice zní neblaze, ale jemu je to patrně jedno, píše se rok 1901 a Luže jsou prvním takovým podnikem v Rakousko–Uhersku. (O dvacet let později píše mu docent Zahradnický: Ať jsem byl v Hohenlychenu u Berlína, nebo v Buchu, nebo v Sahlenbergu u Cuxhavenu, nebo v Bad Rappenau u Heidelbergu, vždy vzpomínkou na krásný ústav domácí v Luži měl jsem radost, že nic lepšího jsem neviděl.) Zatím jsme však u desíti postelí a dvacíti sánských koz.
Vila je přízemní, s dřevěným balkónem, kolem zahrada. Ještě takové budovy někde stojí, stará venkovská nádraží nebo dosluhující lázničky. Čím může obvodní lékař v Luži vybavit pár kamrlíků a jeden větší pokoj, jemuž přisuzuje poslání. Ordinace? Nakoupí prostěradla, pár jednoduchých, splývavých, cudně temných rouch, něco mezi košilemi a kytlicemi, vázičky na květiny a náruč proutí, protože má své záměry a ví už napřed, jak rozdělit dětem den. Ještě nakoupí pár petrolejových lamp, tři hry loto a potom vyjede s vypůjčeným vozíkem pro první pacienty do blízkého Uherska na nádraží. Tam prostě zahájí složité tažení proti krticím.
Statistika z prvního léčebného roku hlásí, že mu tam přišlo jedenáct dětí, deset děvčat a jeden chlapec.
Taxa za ošetřování dvě koruny denně.
Náklad na ošetřování čtyři koruny dvacet šest haléřů.
Za rok propouští pět vyléčených, tři zlepšené, tři si ještě nechává. To je úspěch lepší, než má prvotřídní švýcarské sanatorium.
Ještě větší záhadou je fakt, že vyšel s tak groteskní hospodářskou kalkulací.
 
***
 
Nám mladým patří svět!
 
Dopis, který leží přede mnou, je příliš podrobný, jsou v něm termíny, jména a taky dost statistiky, nejdůležitější je však shrnuto v závěrečných větách:
”– a tak se všechno, o čem jsme spolu tenkrát hovořili, stává skutečností. Incidence, jak vidíš podle statistiky dětské tbc, klesla v minulém roce na 632 případů, rozuměj, veškerá dětská tbc v českých zemích, včetně mimoplicní! Proto bylo rozhodnuto, že Košumberk bude proměněn na dětský rehabilitační ústav. Budeme se přeškolovat; někteří půjdou dokončit boj s tbc dospělých do terénu, někteří půjdou za tuberkulózou do spřátelených zemí. Děti tedy na Košumberku zůstanou, ale tuberkulóza zmizí – myslím, že i to je důvod, abychom tak nejdéle do konce příštího roku vyvěsili bílý prapor. Přijeď! Budeme spolu filmovat toho posledního kluka, jak leze s bílým praporem na direktorský balkón!”
 
***
 
Snad jsem vám ani o tom bílém praporu neměl říkat, snad jsem měl zamlčet dopis, zvěstující radostnou zprávu, protože se znám, znám lidi a vím, že jsou nejstatečnější a nejmoudřejší a nejlidštější, až když jde do tuhého.
Nezapomeňte: ještě šest set!
Výzva platí.
  
Autor: BRANALD ADOLF
Dílo: BÍLÝ PRAPOR NA KOŠUMBERKU