JURIJ BONDAREV
HOŘÍCÍ SNÍH (1969) – úryvek z románu
 
Strašlivá síla odhodila Kuzněcova od těla, smýkla jím, že narazil hrudí na cosi železného, tvrdého, a se zakaleným vědomím a s hučením v hlavě se najednou viděl pod stinnými větvemi lípy rozkošatělé nad zápražím, slyšel v jejích větvích šumět déšť a snažil se pochopit, co ho s takovou nenávistí bolestně udeřilo do prsou a co mu ve žhavých vlnách spaluje vlasy v zátylku. Dělalo se mu špatně, ale nezvracel – a tento pocit zrodil v jeho vědomí letmou myšlenku, že ještě žije, a hned pocítil, jak se mu ústa naplňují čímsi slaným a teplým, jako v mlze spatřil červené skvrny na svém zabláceném zápěstí zvednutém těsně před oči. To je krev? řekl si v duchu. – Kde se vzala? Jsem raněn? Co to je?
”Poručíku ... Miláčku! Poručíku ... Co je s tebou?”
Zvedl hlavu, odplivoval krev a snažil se pochopit, co s ním je. Proč pršelo a já stál pod lipou? Vzpomínal usilovně. – Co to bylo za lípu? Kde to bylo? V Moskvě? V dětství? Co se mi to zdálo?
Ležel prsy na otevřeném truhlíku s náboji mezi lafetovými rameny, výbuchová vlna ho odhodila dva metry od štítu děla. Pravá strana štítu trčela roztříštěná, rozdrcená neuvěřitelnou silou. Pravá část předního náspu byla načisto smetena, zela v ní hluboká granátová jáma krvavě zuhelnatělá a dvacet metrů před ní, v objetí tichého, ale neustále sílícího požáru, stál onen řinčivý, obrovský, železný kolos, který se ještě před chvílí neúprosně valil na dělo a zastiňoval celý svět.
Druhý tank stál těsně vedle tohoto ohně, natočen vlevo směrem k mostu, hlaveň děla sklopenou; stoupaly z něho do výše nitě mazutového kouře dlouhé jako chapadla.
Z prvního tanku se s hvízdavým praskotem ozývaly výbuchy granátů, věž se otřásala a pásy sebou s řinčením pocukávaly, jako by tank ještě žil. Vzduchem se začal linout odporný nasládlý pach spáleného masa smíšený s hořícím olejem.
To já jsem zasáhl dva tanky? vzpomínal otupený Kuzněcov, zalykal se hnusným nasládlým zápachem a snažil se uvědomit si, jak to všechno bylo. – Kdy jsem byl raněn? Kam jsem raněn? Kde je Zoja? Byla přece vedle mne ...
”Zojo!” zavolal a zase se mu zvedl žaludek.
”Poručíku ... miláčku!”
Seděla pod předním násypem, se zavřenýma očima si oběma rukama škubala a rozepínala knoflíky na prsou, zřejmě ohlušená. Už neměla tu čisťounkou bílou čepici, vlasy plné sněhu jí rozcuchané splývaly po ramenou, po obličeji, chytala je do zubů, kousala a zuby jí při tom bělostně jiskřily.
”Zojo!” opakoval šeptem a pokusil se vstát, zvednout své olověné tělo z truhlíku, odhrnout je od ocelových hlav protipancéřových granátů tlačících ho do prsou, ale nešlo to.
Pohybem hlavy si odhodila vlasy, zdola se na něho podívala pohledem, z něhož bylo patrné, jak musí přemáhat útrapy a bolest, a něco zašeptala. V táhlém zvonění v uších neslyšel její hlas, teprve za okamžik si uvědomil, že je její pohled upřen na Kasymovovu ruku vyčnívající za kolem děla a pomalu zarývající nehty do země.
A spatřil temný hrbol nehybného těla opřeného hlavou o stěnu předního násypu. Kasymov už nesténal. Ležel tváří k zemi! Vatovanou vestu měl rozpáranou střepinami, na zádech se mu černaly hromádky země vyhozené výbuchem a sněhový poprašek, válenky směřovaly špičkami dovnitř. Jen jedna ruka ještě žila. A Kuzněcov viděl ty hrabající prsty.
Polykal slanou tekutinu, chtěl na Zoju vykřiknout, co si teď uvědomil – že na předním náspu vybuchl granát, že oni oba utrpěli šok, že byli ohlušeni, kdežto Kasymov že umírá a je třeba ho odnést do výklenku za dělem, bez meškání ho odnést, co nejdříve ho odnést. Sám nechápal, proč to musejí udělat co nejdřív a proč Zoja otálí, když není možné ani chvilku otálet, protože tady zůstali jen oni dva ...
”Zojo!” zavolal znovu, vyplivl krev, několikrát se nadechl a sklouzl s truhlíku pod přední násyp, vzal ji oběma rukama za ramena s nadějí i bezradností. ”Zojo? Jsi ohlušená? Zojo, slyšíš? Jsi raněná? Raněná? ... Zojo?”
Její ramena se nebránila jeho rukám, bránily se jen oči a rty semknuté pod kadeřemi vlasů. Najednou mu hřbetem rukavice otřela krev z brady a Kuzněcov spatřil svou krev na její rukavici.
”To nic není ... Ohlušilo mě to a praštilo to se mnou o truhlík!” vykřikl jí do obličeje. ”Zojo, podívej se, co je s Kasymovem? Slyšíš? Rychle! Musím k dělu! Myslím, že Kasymov ...”
S námahou vstal, vrávoral, hlava se mu točila, vykročil k lafetovým ramenům odhodlán vrhnout se k truhlíku s náboji, k zaměřovači, ale tu viděl, jak se Zoja pod předním násypem připlazila ke kolu děla, a uslyšel její hlas:
”Poručíku, miláčku, pomoz mi ...”
Odtáhli spolu Kasymova do výklenku pro munici a Zoja, pořád na kolenou, mu začala ohmatávat hruď, staré špinavé obvazy na břiše nasáklé zahnědlou mokrotou a roztrhané střepinami.
Ruce jí klesly. Konečně narovnala záda a zadívala se Kasymovovi do obličeje očima, které už vědí všechno. I Kuzněcov pochopil: Kasymov byl zabit střepinami do prsou zřejmě ve chvíli, kdy se ještě chtěl vytáhnout k zaměřovači, kdy se na předním násypu roztrhl poslední granát ...
Teď ležel pod Kasymovovou hlavou truhlík od nábojů a miřičův chlapecký, bezvousý obličej, před chvílí ještě živý, osmahlý, ale teď mrtvolně bílý, zjemnělý neznámou, odpornou krásou smrti, hleděl udiveně svýma vlhce višňovýma, pootevřenýma očima na vlastní prsa, na rozsekanou, na cucky roztrhanou prošívanou vestu, jako by ani po smrti nemohl pochopit, jak je to možné, že ho to zabilo a že se nedokázal postavit k zaměřovači. V tomto přimhouření Kasymovových nevidoucích očí bylo něco jako údiv, nezúčastněné překvapení nad vlastním nedožitým životem na této zemi a zároveň klidné poznání tajemství smrti a ledová lhostejnost vůči těm, kdo ještě žijí. Smrtelná rána jako by přišla v nejnevhodnější chvíli a zákeřně odřízla všechno, co tvořilo živého a svědomitého Kasymova, od toho nepochopitelného a děsivého světa klidu, kam ho uvrhla žhavá bolest střepin v prsou právě v okamžiku, kdy chtěl žít, kdy se chtěl zvednout k zaměřovači.
  
Autor: BONDAREV JURIJ
Dílo: HOŘÍCÍ SNÍH