GIOVANNI BOCCACCIO
DEKAMERON – (asi 1348 - 1353)
 
Den sedmý – příběh čtvrtý
 
Když král postřehl, že Elisin příběh končí, obrátil se bez průtahů k Laurettě a dal jí najevo, že si přeje, aby vyprávěla nyní ona. Proto Lauretta neprodleně takto začala:
V Arezzu žil kdysi boháč, který se jmenoval Tofano. Tomu byla dána za manželku překrásná žena, jež slula donna Ghita, a on na ni neprodleně začal žárlit, aniž věděl proč. Paní to postřehla, a jsouc tím rozhořčena, častokrát se poptávala po důvodu jeho nesmírné žárlivosti; když pak jí choť neuměl naznačit ani jeden – kromě nějakých všeobecných a falešných příčin – napadlo paní, že ho nechá umřít na chorobu, které se tak bezdůvodně bál.
Zpozorovala, že se jí chce zalíbit jakýsi mladík – podle jejího úsudku výborný –, i jala se s ním tajně dorozumívat, a když pak věci mezi ním a jí tak pokročily, že nechybělo než proměnit slova ve skutek, začala paní přemýšlet, kudy na to. A protože už dávno seznala, že mezi manželovy zlozvyky patří záliba v pití, začala mu pití nejenom doporučovat, ale zchytrale ho k tomu ještě vybízela. Navykla ho tak pít, že skoro po každé – kdy se jí zachtělo – manžel pil, až se opil, a ona – když viděla, že je hodně zpitý –, ho uložila ke spánku. Tak se setkala se svým milencem poprvé, v čemž později bezpečně pokračovala.
Spoléhala se na manželovo opilství tak, že se nejenom odvažovala přivést si milence do domu, ale častokrát meškala i větší část noci v jeho domě, který byl nehrubě daleko odtud.
Když si tedy zamilovaná paní vedla tímhle způsobem, došlo jednou k tomu, že nebohý manžel zpozoroval, že choť pobízející ho, aby pil, sama nikdy nepije, což v něm vzbudilo podezření, že tu není vše, jak by mělo být, to jest, že ho choť opíjí proto, aby si mohla dělat, co je jí libo, když on usne. I zachtělo se mu přesvědčit se, zde je tomu takto, a jednoho večera se jal řečí i chováním předstírat, že je opilý víc než kdy jindy; paní tomu uvěřila a usoudivši, že choť už více nepotřebuje, uložila ho okamžitě ke spánku. To udělala, vyšla z domu, jak to obvykle dělala, a šla do domu svého milence, kde pobyla až do půlnoci.
Jakmile Tofano zjistil, že je žena pryč, vstal, šel k vratům, zavřel je zevnitř a postavil se k oknu, aby viděl, až se bude žena vracet, a mohl jí dát na srozuměnou, že ví o jejích záletech; a tak tam čekal, až se žena vrátila. Ta ovšem, když přišla k domu a zjistila zvenčí, že je zavřeno, byla zoufalá a pokoušela se otevřít násilím.
Tofano nějakou chvíli čekal a potom řekl: ”Paní, namáháš se nadarmo, protože sem dovnitř už se nikdy nemůžeš vrátit. Jdi, vrať se tam, kde jsi až dosud byla, a buď jista, že sem nevstoupíš dříve, dokud ti v přítomnosti tvých příbuzných a sousedů neprokáži onu čest, jaká ti náleží.”
Paní ho začala prosit, aby jí pro lásku boží ráčil otevřít, ježto nepřichází odtud, odkud on se domnívá, neboť prý byla na procházce s jednou sousedkou, jelikož noci jsou dlouhé a ona nemůže pořád jen spát nebo potloukat se sama po domě.
Prosby jí však nebyly nic platné, poněvadž se ten hlupák rozhodl, že se o její hanbě, o níž nikdy neměl potuchy, musí dovědět všichni aretinští občané.
Paní vidouc, že prosbami nic nezmůže, uchýlila se k výhrůžkám a pravila: ”Jestli mi neotevřeš, udělám z tebe nejnešťastnějšího člověka pod sluncem.”
Tofano jí na to odvětil: ”A copak bys mi mohla udělat?”
Paní, jejíž důvtip zbystřila svými radami láska, odpověděla: ”Než bych strpěla hanbu, kterou mi chceš neprávem připravit, skočím tuhle do studny, co je nedaleko, a až mě tam najdou mrtvou, nikdo ti neuvěří, že jsi mě tam v opilosti nehodil ty; budeš potom muset prchnout, přijdeš o vše, co máš, a budeš muset žít ve vyhnanství nebo ti utnou hlavu jakožto mému vrahu, kterým se skutečně staneš!”
Tato slova nikterak neodvrátila Tofana od jeho bláznivého nápadu, pročež paní pravila:
”Nuže, nemohu už to tvé ukrutenství déle snášet. Bůh ti odpusť. Odnes jen mou přeslici, kterou tady zanechávám.”
To pravila, a protože byla noc tak temná, že by byl na ulici jeden druhého nepoznal, odebrala se paní k studni, vzala kámen, který tam ležel, vykřikla: ”Bůh mi odpusť!” – a hodila kámen do studny.
Jak spadl do vody, ozvalo se velké žbluňknutí, jež Tofano zaslechl a rázem byl skálopevně přesvědčen, že se jeho choť vrhla do studny: popadl proto vědro s provazem, rychle vyběhl z domu a utíkal k studni ženě na pomoc.
Když ho paní, jež se ukryla u vrat, uviděla běžet k studni, vklouzla do domu, zavřela za sebou, odebrala se k oknu a pravila:
”Jestliže chcete ředit víno vodou, nedělejte to v noci.”
Tofano, slyše tato slova, seznal, že byl napálen, a vrátil se k vratům; protože však nemohl dovnitř, žádal, aby mu žena otevřela.
Paní však přestala mluvit tiše, jak až dosud mluvila, a jala se k němu promlouvat:
”Při víře Kristově, ty ohavný opilče, dnes v noci se sem nedostaneš; mám už dost těch tvých návyků a patří se, abych konečně ukázala každému, co jsi zač a kdy se vracíš domů.”
Tofano se rozběsnil, začal jí také spílat a povykoval, až sousedé zaslechli rámus, vstali a běželi – muži i ženy – k oknům, tážíce se, co se děje. Paní plačky spustila:
”Tady ten zlý člověk mi v noci chodí domů opilý nebo vyspává po krčmách a potom se takhle vrací domů. Dlouho jsem to snášela, ale nikam to nevedlo; teď však už to déle trpět nemohu, a proto jsem se rozhodla, že mu udělám tu hanbu, že mu zavřu dům, abych viděla, zda se polepší.”
Hlupák Tofano zase dole vyprávěl, jak se vše událo a tuze vyhrožoval.
Paní pravila sousedům:
”Nu tak se podívejte, jaký je to člověk. Co byste tomu řekli, kdybych já byla na ulici, jako je on, a on byl doma, jako jsem já? Na mou věru pochybuji, že byste uvěřili, že mluvím pravdu. Podle toho můžete dobře seznat, při jakém je rozumu. On říká, že jsem udělala to, o čem já jsem přesvědčena, že to udělal právě on. Věříte, že mne chtěl postrašit tím, že hodil nevímco do studny; ale kdyby byl Bůh dal, aby tam on skočil doopravdy a utopil se, bylo by se víno, kterým se nezřízeně nalil, tuze dobře rozředilo.”
Sousedé, muži i ženy, všichni začali Tofana kárat, dávat vinu jemu, spílat mu za to, co říkal o své manželce, a zakrátko se nesl od souseda k sousedu takový křik, že dospěl až k příbuzným paniným.
Ti sem hned přišli, a když vyslechli od toho a od onoho souseda, oč jde, popadli Tofana a nandali mu jich tolik, že byl jako rozmlácený. Nato vešli do domu, vzali věci, jež patřily paní, a odešli s nimi i s paní do svého domova, přičemž Tofanovi vyhrožovali, že pochodí ještě hůře.
Když Tofano viděl, jak to špatně dopadlo a kam ho zavedla žárlivost, svolal své přátele, a protože za své jmění vděčil ženě, požádal je, aby mu byli prostředníky. Posléze dosáhl toho, že se jeho choť v míru a pokoji vrátila do jeho domu; slíbil jí, že už nikdy nebude žárlit, a mimo to jí dovolil, aby ve všem jednala podle své libosti, ale tak, aby to on neviděl.
A tak ten hloupý výr utrpěl škodu a ještě dělal smír. Nechť žije láska a zhyne starost a všechny trampoty!
  
Autor: BOCCACCIO GIOVANNI
Dílo: DEKAMERON