ALEXANDR ALEXANDROVIČ BLOK
DVANÁCT (1918)
 
Černý večer.
Bílý sníh.
Vítr fičí v ulicích,
div neporazí člověka!
Vítr fičí, vítr fičí –
zblízka fičí, zdaleka!
 
Vítr smet 
bílý sníh.
Pod ním – led.
Po ledě kdo teď tu jde –
uklouzne!
Už se smek – chudáček
 
Od stavení ke stavení
ulici celou máš sepjatou
velkými písmeny plakátu:
”Všecka moc
Ústavodárnému shromáždění! ...”
Staruška běduje malinká:
Copak to značí?
Škoda je krásnýho plátýnka!
Vždyť je to k pláči.
Co bylo by onuček z plakátu –
děti jsou bosé a bez šatu! ...
 
Staruško, slepičko,
přes návěj lez!
Och, boží rodičko!
Och, do bolševiků vjel běs!
Vítr hned třeští;
hned hvízdá jako kos!
I buržuj na rozcestí
do límce stulil nos.
 
Kdo tu? Má dlouhé vlasy
a tiše povídá si:
– Zhynula Rossije!
– Zrádci! Prodali stát!
To asi
mudruje literát ...
 
Hle druhý: schlípen celý
jde šejdrem – jako v hrob ...
Pročpak dnes tak neveselý
náš soudruh pop?
 
Víš – kteraks nosívával
před sebou břicha tíž
a jak se z něho smával
na lidi zlatý kříž?
 
V astrachánu milostpaní
druhou chytá, v ouško špitá:
– Oči jsme si vyplakaly ...
Sklouzla – bác! –
a rozcápla se
v celé kráse!
Hej, hej, hej!
Zvedni, pomáhej!
 
Veselý vítr, vítr zlý
s nikým se nemazlí.
Radostně nadýmá šosy, 
chodce kosí,
rve, mne a pění
veliký plakát:
”Všecka moc
Ústavodárnému shromáždění! ...”
  
Autor: BLOK ALEXANDR ALEXANDROVIČ
Dílo: DVANÁCT