ISAAK BABEL VELITEL ESKADRONY TRUNOV (Rudá jízda, 1928) V poledne jsme přivezli do Sokalu rozstřílené tělo velitele naší eskadrony Trunova. Zabili ho ráno v boji s nepřátelskými letadly. Dostal všechny zásahy do obličeje, tváře měl posety ranami a jazyk vyhřezlý. Omyli jsme mrtvému obličej jak to šlo, aby nevypadal tak hrozně, položili jsme do hlav rakve kavkazské sedlo a vykopali jsme Trunovovi hrob na čestném místě, ve veřejných sadech uprostřed města, hned u katedrály. Přijela tam na koních naše eskadrona, plukovní štáb a velitel divize. A ve dvě hodiny, podle hodin na katedrále, vypálilo naše chatrné dělíčko první pozdrav mrtvému veliteli. Vystřelilo všemi třemi starými couly a my přinesli rakev k vykopanému hrobu. Víko rakve bylo otevřeno, čisté polední slunce ozařovalo dlouhou mrtvolu, její ústa, plná roztříštěných zubů, a vyleštěné boty s podpatky přicvaknutými jak při výcviku. ”Vojáci,” řekl pak velitel pluku Pugačov, pohlédl na nebožtíka a stoupl si na kraj jámy, ”vojáci,” řekl, zachvěl se a vzpřímil do pozoru, ”pohřbíváme světového hrdinu Pašu Trunova, vzdáváme Pašovi poslední čest...” Pugačov pozvedl k nebi oči zanícené nevyspáním a pronesl řeč o mrtvých vojácích První jízdní, o této vznešené falanze, bušící kladivem historie do kovadliny budoucích staletí. Pugačov pronesl hlasitě svou řeč a svíral přitom rukojeť křivé čečenské šavle a rozrýval zem otrhanými botami se stříbrnými ostruhami. Po jeho řeči zahrála kapela Internacionálu a kozáci se rozloučili s Paškou Trunovem. Celá eskadrona vyskočila na koně a vypálila salvu do vzduchu, naše třícoulové dělíčko zašišlalo podruhé, a poslali jsme tři kozáky pro věnec. Odjeli rychle, stříleli v trysku, klouzali ze sedel, džigitovali a přivezli plné náruče rudých květů. Pugačov květy rozsypal po hrobě a začali jsme přistupovat k Trunovovi, abychom ho naposled políbili. Stál jsem v zadních řadách, dotkl jsem se rty vyjasněného čela, obloženého sedlem, a odešel do města, do gotického Sokalu, ležícího v modrém prachu a haličské malátnosti. Nalevo od sadu se rozkládalo velké náměstí, zastavěné starobylými synagógami. Na náměstí se hádali židé v obnošených dlouhých kaftanech a cloumali jeden druhým. Jedni – ortodoxní – vynášeli učení Adasije, rabína z Belza, a proto je napadali chasidisté umírněného výkladu, žáci gusjatského rabína Judy. Židé se přeli o Kabalu a ve svých rozepřích připomínali jméno vilenského gaona Iliji, pronásledovatele chasidistů... Chasidisté zapomínali na válku a salvy, hanobili dokonce i jméno vilenského velekněze Iliji, a já, ztrápený steskem po Trunovovi, jsem se mezi nimi také strkal, a abych si ulehčil, hulákal jsem s nimi, až jsem před sebou uviděl Haličana, smrtelně bledého a dlouhého jak Don Quijote. Měl na sobě bílou plátěnou košili, sahající až k patám. Byl oblečen jako do rakve nebo k přijímání a vedl na provaze rozcuchanou kravku. Na obrovitém trupu měl nasazenou pohyblivou, droboučkou, vyholenou hadí hlavičku, pokrytou kloboukem se širokým okrajem z vesnické slámy, a hlavička se kymácela. Ubohá kravka šla za Haličanem na oprati; vedl ji důležitě a šibenicí svých dlouhých kostí protínal žhavý třpyt nebe. Slavnostním krokem přešel náměstí a vešel do křivé uličky, začouzené odporným hustým kouřem. V ohořelých domcích, v ubohých kuchyních se točily židovky, podobné starým černoškám, židovky s nadměrnými prsy. Haličan prošel kolem nich a zastavil se na konci uličky, u průčelí zničené budovy. Tam u průčelí, u bílého zborceného sloupu, seděl cikánský kovář a koval koně. Tloukl kladivem do kopyt, potřásal mastnými vlasy, hvízdal si a usmíval se. Kolem něho stálo několik kozáků s koňmi. Můj Haličan přistoupil ke kováři, mlčky mu podal asi tucet pečených brambor, na nikoho se nepodíval a obrátil se k odchodu. Málem jsem vykročil za ním, poněvadž jsem nemohl pochopit, co je to za člověka a co tady v Sokalu dělá, ale v té chvíli mě zastavil kozák, který držel připraveného nepodkovaného koně. Kozák se jmenoval Seliverstov. Před časem uprchl od Machna a sloužil teď u třiatřicátého jízdního pluku. ”Ljutove,” řekl a potřásl mi rukou, ”ty tady do všeho strkáš nos, čerti s tebou šijou, Ljutove, pročpak jsi dneska ráno zmrzačil Trunova?” A Seliverstov na mne začal vykřikovat hloupou a nejapnou pomluvu, kterou o mně kdosi rozšířil: že prý jsem dnes ráno ztloukl Trunova, velitele své eskadrony. Seliverstov mě z toho všemožně obviňoval, vyčítal mi to před všemi kozáky, ale na jeho historii nebylo slova pravdy. Skutečně jsme se s Trunovem dnes ráno pohádali, poněvadž Trunov míval ve zvyku začínat se zajatci nekonečné tahanice, pohádali jsme se spolu, ale Paška je teď mrtev, nemá už na světě soudce a já jsem poslední, kdo by ho chtěl soudit. Proč jsme se pohádali: Dnes za svítání jsme u stanice Zavady zajali deset Poláků. Když jsme je zajímali, byli ve spodním prádle. Hromada šatstva se válela kolem nich, chtěli nás tím oblafnout, abychom podle uniforem nerozeznali důstojníky od řadových. Sami šaty odhodili, ale Trunov se tentokrát rozhodl vyzvědět pravdu. ”Důstojníci vystoupit!” zavelel, přistoupil k zajatcům a vytáhl revolver. Trunov byl hned po ránu raněn do hlavy, hlavu měl omotanou hadrem a krev po ní stékala jako déšť po stohu. ”Důstojníci se přihlásí!” opakoval a začal do Poláků dloubat rukojetí revolveru. Nato ze zástupu vystoupil hubený stařec s velkými vysedlými lopatkami, se žlutými lícními kostmi a svislým knírem. ”Dost toho válčení,” řekl stařec s nepochopitelným vzrušením, ”všichni oficíři jsou fuč, dost toho válčení...” A Polák vztáhl k veliteli eskadrony modré ruce. ”Pět prstů,” řekl, zavzlykal a potřásal obrovskou povadlou rukou, ”těmahle pěti prstama jsem vychoval rodinu...” Stařec se zadýchal, zavrávoral, vytryskly mu vzrušené slzy a padl před Trunovem na kolena, ale Trunov ho odstrčil šavlí. ”Vaši důstojníci jsou svině,” řekl velitel eskadrony, ”vaši důstojníci tady vyhodili šaty. Komu budou pasovat – ten to má spočítaný, já si to vyzkouším...” Velitel eskadrony vytáhl z hromady hadrů čapku s lemováním a nasadil ji starému. ”Pasuje,” zamumlal a přiblížil se k němu, ”pasuje”, zašišlal a vrazil zajatci šavli do hrdla. Stařec padl, škubl nohama a z hrdla mu vytryskl zpěněný korálový proud. Potom k němu přistoupil Andrjuška Vosmiletov, blýskající náušnicí a kulatou vesnickou šíjí. Andrjuška Polákovi rozepjal knoflíky, zlehka jím zatřásl a začal z umírajícího stahovat kalhoty. Přehodil si je přes sedlo, vzal z hromady ještě dva mundúry a rozjel se pryč, pohrávaje si s karabáčem. V tom okamžiku vyšlo z mraků slunce. Prudce obklopilo Andrjuškova koně, který vesele uháněl a bezstarostně mával přistřiženým ocasem. Andrjuška jel po pěšině k lesu, kde stál náš trén. Kočí z trénu zuřili, hvízdali a dávali Andrjuškovi znamení, jako by byl hluchý. Kozák už dojel do polovičky cesty, ale vtom Trunov, který náhle upadl na kolena, za ním zachroptěl. ”Andreji,” řekl velitel eskadrony a díval se do země, ”Andreji,” opakoval a nadzvedal oči, ”naše sovětská republika je ještě na živu, ještě je brzo se o ni dělit, dej sem ty hadry, Andreji...” Ale Vosmiletov se ani neotočil. Jel svým zvláštním kozáckým klusem a jeho koník pošvihával ocasem tak rázně, jako kdyby nás od sebe odháněl. ”Zrada,” zamumlal Trunov překvapeně, ”zrada,” řekl, rychle zvedl k rameni karabinu, vystřelil a ve spěchu se netrefil. Ale Andrej se teď zastavil. Obrátil k nám koně, začal v sedle skákat jak ženská, zaklátil nohama a obličej mu zrudl zlostí. ”Poslouchej, krajane,” zvolal, přijel k nám a okamžitě se uklidnil zvukem vlastního hlubokého a silného hlasu, ”abych tě neklepnul, krajane, a neposlal do hajzlu... Máš tady vodklidit desítku šlechty – a ty kvůli tomu děláš takovou paniku, my jsme je vodklízeli po stovkách a tebe jsme na to nevolali... Jestli jsi dělník, tak koukej dělat svou práci...” Andrjuška shodil ze sedla kalhoty a oba mundúry, zafuněl, odvrátil se od velitele eskadrony a začal mi pomáhat při sestavování seznamu zbylých zajatců. Motal se kolem mne a strašlivě funěl. Zajatci vyli a utíkali před ním. Andrjuška se za nimi hnal a bral je do náruče tak, jako lovec bere do náruče rákosí, aby vyslídil hejno táhnoucí za úsvitu k řece. Při tahanici se zajatci jsem vyčerpal všechny kletby a nakonec jsem přece jen sepsal osm lidí, čísla jejich jednotek, druh zbraně a přistoupil k devátému. Byl to mladík, připomínající německého akrobata z dobrého cirkusu, mladík s bílou německou hrudí a s licousky, v teplém triku a v Jägrových podvlíkačkách. Otočil ke mně dvě bradavky na vysoké hrudi, odhodil zpocené bílé vlasy a jmenoval svou jednotku. Vtom ho Andrjuška popadl za podvlíkačky a přísně se zeptal: ”Kde jsi sebral ty spodky?” ”Máma mi je upletla,” odpověděl zajatec a zavrtěl se. ”Tvá máma plete jak fabrika,” řekl Andrjuška, všechno pozorně prozkoumal a zabubnoval na Polákovy pěstěné nehty bříšky prstů, ”tvá máma plete jak fabrika, takový u nás nikdo neudělá...” Znova ohmatal Jägrovy podvlíkačky a vzal devátého za ruku, aby ho odvedl k ostatním, už sepsaným zajatcům. V tom okamžiku jsem ale uviděl Trunova, jak vylézá za pahrbkem. Krev mu stékala po hlavě jako déšť po stohu, špinavý hadr se rozmotal a visel dolů. Plazil se po břiše a v rukou držel karabinu. Byla to lakovaná japonská karabina s velkou průbojností. Z dvaceti kroků roztříštil Paška mladíkovi lebku a Polákův mozek se mi vysypal do rukou. Potom Trunov vyhodil z pušky nábojnici a přistoupil ke mně. ”Škrtni jednoho,” řekl a ukázal na seznam. ”Nic nebudu škrtat,” odpověděl jsem a otřásl se. ”Pro tebe, zdá se, rozkazy neplatěj, Pavle...” ”Škrtni jednoho,” opakoval Trunov a dotkl se papírku černým prstem. ”Nic nebudu škrtat,” vykřikl jsem ze všech sil. ”Bylo jich deset a je jich osm, ve štábu s tebou zatočej, Paško...” ”Ve štábu se mnou nezatočej, voni znaj náš nešťastnej život,” odpověděl Trunov a blížil se ke mně, celý otrhaný, ochraptělý a v kouři; pak ale zůstal stát, pozvedl zkrvavenou hlavu k nebi a řekl s hořkou výčitkou: ”Huč si, jen si huč,” řekl, ”hele, tamhle hučí ještě jeden...” A velitel eskadrony nám ukázal čtyři tečky na nebi, čtyři bombardéry, plující daleko za zářivými labutími oblaky. Byly to veliké pancéřové stroje z letecké eskadry majora Faunt le Roy. ”Na koně,” vykřikli četaři, když je uviděli, a klusem odvedli eskadronu k lesu. Trunov ale se svou eskadronou nejel. Zůstal u staniční budovy, přitiskl se ke zdi a ztichl. Andrjuška Vosmiletov a dva kulometčíci, dva bosí mládenci v malinových jezdeckých kalhotách, stáli znepokojeně vedle něho. ”Koukejte sebou hodit, mládenci,” řekl jim Trunov a krev mu počala prchat z obličeje, ”tady vám dám hlášení pro Pugačova...” A Trunov napsal obrovskými mužickými písmeny na křivě vytržený lístek papíru: Jelikož mám dnešního dne zahynout, napsal, pokládám za svou povinnost nasadit dva kulomety k možnému sestřelení nepřítele a zároveň předávám velení četaři Semjonu Golovovi... Zalepil dopis, sedl si na zem a s námahou si stáhl boty. ”Užij si jich ve zdraví,” řekl a podal kulometčíkům hlášení a boty, ”užij si jich ve zdraví, jsou to nový boty...” ”Všecko nejlepší, veliteli,” zabručeli kulometčíci, přešlápli z nohy na nohu a neměli se k odchodu. ”Vám taky,” řekl mu Trunov a začal zaměřovat kulomet, ”tak co, zůstaneš se mnou, Andreji?” ”Krucifix,” odpověděl Andrjuška polekaně, škytl, zbledl a dal se do smíchu, ”krucifix himlhergot...” A už zaměřoval na letadla druhý kulomet. Letadla začala kroužit nad stanicí stále níž, přičinlivě vrčela ve výšce, snášela se, opisovala oblouky jak duha a slunce padalo růžovými paprsky na jejich lesklá křídla. V té chvíli jsme my, čvrtá eskadrona, seděli v lese. A tam v lese jsme se dočkali nerovného boje mezi Paškou Trunovem a majorem americké letecké služby Reginaldem Faunt Le Roy. Major a jeho tři bombometníci předvedli v tom boji své umění. Snesli se na tři sta metrů a rozstříleli z kulometů nejdřív Andrjušku a potom Trunova. Ani jeden z pásů, které naši vystříleli, Američanům neublížil; odletěli a eskadronu ukrytou v lese nezpozorovali. Dík tomu jsme se mohli po půlhodinovém čekání rozjet pro mrtvoly. Tělo Andrjušky Vosmiletova si vzali dva jeho příbuzní, kteří sloužili v naší eskadroně, a Trunova, našeho mrtvého velitele, jsme odvezli do gotického Sokalu a pohřbili ho tam na čestném místě, ve veřejných sadech na záhonu, uprostřed města. Autor: BABEL ISAAK Dílo: VELITEL ESKADRONY TRUNOV