JINDŘICH ŠIMON BAAR JAN CIMBURA (1908) Chvíli je měřil pohledem – jako by uvažoval, má-li promluvit – či nemá. ”A že vám hanba není!” řekl konečně a postavil se proti všem. ”Hanba? Jaká hanba? A proč hanba?” zvedali se sedláci. ”Ano hanba – hanba proto, že tak dychtíte po krvi, hoříte zrovna touhou slyšet, jak naši vyhráli – kolik jich pobili – postříleli – koni pošlapali – a to jste křesťané? Až zlost máte, křivě podezříváte – na cti utrháte, když s vámi netáhne kdekdo za jeden provaz…” Cimbura přicházel do ohně. Dlouho v něm jiskra doutnala – až nyní oheň plamenem vyšlehl – a pokračoval: ”Ano mlčím – ze soucitu mlčím – nebo mně se k smrti rovná, vidím-li, jak se těšíte na krev a na smrt svých vlastních i cizích lidí. Pamatujete se, jak nám před rokem potlouklo? Pamatujete jistě, já také. Tamhle Jaroš měl pšenici hustou jako břeh, vedle stále Keclíkovo žito – krása žito, stébla na sáh – klasy na píď dlouhé – za ním Černochův oves – brunátně zelený – po pás jako kapradí vysoký – tak střídaly se naše lány – úroda na nich tiše stála a zrála. Tu nad Pískem na jedné a nad Protivínem na druhé straně vytáhla na nebe šedivá mračna – letěla – letěla, až slunce pohltila a blesky za to porodila. Vítr se ozval – zatočil se a už ve vichr se proměnil – hrom se rozburácel a z mračen teď zelenavých, zkázou hrozících, sypaly se kroupy.” ”Ano – tak to bylo,” přisvědčili všichni – a hádali, kam Cimbura tím míří, nač to povídá… ”Která kroupa klas trefila, také ho přerazila” – jako by neslyšel, unášem citem, mluvil dál Cimbura – ”vyšli jsme do polí po bouři – a já vidím – bratři – vidím, jak jsme tenkrát v poli plakali. Plakali jsme nejen pro tu škodu a ztrátu, kterou jsme utrpěli, ale i pro tu krásu zmařenou – naše selská srdce lítostí se třásla při pohledu na ta obilná pole zničená.” ”Tak! Tak!” ”Hle, taková je navlas i vojna. Prožil jsem v ní řadu let. V ohni jsem stál u Volty a Milána, u Komárna a Szoregu – po Itálii i Uhrách vodili mě z bojiště na bojiště – a stále vidím, jak v širém poli nestojí tam klasy obilné, ale živí lidé. Tu lán pšenice – pěchota – tam lán žita – myslivci; tu kus ovsa – jízda; tam kus kulatiny, hrachu nebo čočky – dělostřelci; všecko v šiky sraženo – seřaděno. – Dva potentáti jako dva mraky vystoupí vtom na obzoru proti sobě – jako mračna hnou se armády – intrádami zaduní děla, zarachotí pušky, jako kroupy zahvízdají olověné kulky a která trefí, nepřerazí klas – ale zabije anebo zmrzačí člověka. Půl roku roste obilí – dvacet let a ještě víc musí růsti lidský klas a tam ho kroupa přerazí…” Sousedé svěsili hlavy a mlčeli jako zařezaní. Z místa nikdo se nehnul a oči pozdvihnout k Cimburovi se hanbou neodvážil – tak už se styděli všichni. ”Když dřevo zabilo na Hůrkách pasekáře – pro jednoho člověka širé okolí si naříkalo – když Hamákovi v tůni utopil se kůň, jediného koně celá naše ves litovala – marně stromku nezlomíte, květu nezmaříte. A nač se to teď těšíte? O čem s takovým nadšením mluvíte? Ne jeden, ani deset, ale sta, ba tisíce mrtvých snad bude… To naši synové a naši bratři zůstanou tam kdesi ležet s hlavou roztříštěnou, s hrudí prostřelenou, anebo se vrátí po čase místo synka zdravého jako javor – mrzák s jednou rukou anebo bez nohy… A proč, proč jen vraždí se a střílí po sobě lidé, kteří se jakživi ani neviděli, stéblo křížem do cesty si nepoložili? … Ne jeden kůň, ale sta, ba tisíce těch krásných zvířat dodělá tam po bojištích – a vy dočkat se nemůžete zprávy o tom krvavém a smutném divadle…” Hlas Cimburův zněl kazatelsky – nezvykle – ale nesmírně vážně. ”Kde se to v nemluvovi jen vzalo?” divil se pan otec Rouček – ”tak pěkně nám to rozložil a tak důkladně nás rozebral,” chválil si Černoch, když Cimbura nedokončil pro zřejmé pohnutí, náhle se od nich odtrhl a odešel. Autor: BAAR JINDŘICH ŠIMON Dílo: JAN CIMBURA