JAKUB ARBES NEWTONŮV MOZEK (1877) – úryvek z romaneta *** ”Promiňte, pánové, že zahájil jsem produkci svou způsobem tak neobyčejným; ale jak jsem byl začal, tak chci také skončiti – a mezitím dovolte mi vyplniti několika slovy, jež mohou mnohého z vás zajímati. Nevidíte před sebou člověka s mozkem vlastním, nýbrž – cizím ...” Poté sáhl přítel pravou rukou po své hlavě a zcela pohodlně, jako nějakou čapku, sejmul svrchní část lebky, a drže ji chvíli v ruce, postoupil několik kroků dopředu. ”Skoro vše, co chci nyní vypravovat, bude se zdáti pravdě nepodobno,” počal přítel po chvíli; ”ale z přítomných pánů učenců může se každý, komu libo, přesvědčiti – Prosím tedy!” Přítel sestoupil poté až v polokruh hostů, a usednuv tu na jednu z prázdných stolic, podotknul: ”Kdo vyzná se v anatomii a fyziologii, nechť mozek můj prozkoumá!” Na ta slova povstalo několik hostů od stolu profesorů a obklopivše přítele počali zkoumati. Jeden z nich pak zahájil výklad: ”Pravda! Vidíme tu skutečnou lebku odloupnutou a povrch mozku. Povrch ten jeví se zcela normální malé závitky. Možná že pod drobnohledem jevily by některé z nich co do útvaru a velikosti odchylky; ale takto nelze pozorovati než povrch zcela obyčejný. Také známou, z buněk nervových složenou šedou látku, rozloženou v závitcích po celém povrchu mozku, jest zcela zřejmě viděti – a k orientování se laiků dodávám, že látku tu naznačují moderní fyziologové jako sídlo vědomí, myšlenek, schopností a vzpomínek. Více pověděti nemohu.” ”Povím tedy já,” podotknul přítel a povstav položil lebku zase na hlavu a volným krokem odebral se ku svému stolku. ”Mozek, který byl právě jeden z ctěných pánů znalců ohledal,” zahájil přítel předběžný svůj výklad, ”není, jak už jsem podotknul, mým vlastním, nýbrž cizím. Vydlužil jsem si jej k témuž účelu, k jakémuž od pravěku dlužívají si miliardy jiných lidí nejvzácnějších výsledků činnosti cizích mozků – myšlenek ... Jeť snadněji cizím mozkem mysliti, cizí myšlenkou se honositi a oblažiti sebe i jiné, než vlastní myšlenku z mozku svého vykřesati... Dlouho přemýšlel jsem o mozku, jejž bych uznal za nejvhodnější, a rozhodl se posléze pro mozek muže, jejž celý vzdělaný svět počítá mezi nejbystřejší myslitele. Věděl jsem, že mozek muže toho chová se v jednom muzeu anglickém; úskokem a lstí podařilo se mi zmocniti se převzácného pokladu toho, a když pak se mi po bitvě u Králové Hradce naskytla vhodná příležitost, že mi byla lebka palašem odťata, nahradil jsem vlastní svůj mozek mozkem Newtonovým.” ”Toť nemožnost!” zaznělo od stolu lékařů, anatomů a fyziologů. ”Frivolnost!” od stolu právníků. ”Nesmysl!” od stolu filosofů. ”Bohapusté rouhání!” od stolu teologů. Mnohostranné toto projevení nelibosti přítele však nezmátlo. *** ”...Podařilo se mi vynalézti, vlastně použíti od pravěku známého motoru převzácného druhu, motoru, jenž předčí rychlost světla, ba i rychlost posud za nejrychlejší pokládané síly přírodní – elektřiny ...” ”Toť utopie!” zaznělo opětně z různých stran. ”A přece později dokážu opak toho,” pokračoval přítel; ”neboť nejen sílu samu, i přístroj, kterýmž možno účinek podivuhodné síly té zkoumati a jehož možno k nejsmělejším experimentům a důkazům použíti, byl mnou sestrojen a nalézá se zde k volnému použití každému, komu bude libo přesvědčiti se o pravdivosti mých slov.” *** ”Kdo se tedy přihlašuje dobrovolně?” optal se přítel. V sále nastalo hrobové ticho – nepřihlásil se nikdo ... Tím naskytuje se ti nejvhodnější příležitost přesvědčiti se vlastními zdravými smysly o všem, co se bude díti, pomyslil jsem si, a když pak přítel otázku svou opakoval, povstal jsem a volným krokem ubíral jsem se ku stolu přítelovu. Musím se přiznati, že mi nebylo právě volno. Četná společnost, před kterouž jsem chtěl společně s přítelem provésti eskamotérský experiment, o němž jsem neměl posud ani tušení, budila v mé duši ono tajuplné, bázlivě nadějné rozechvění, jež pociťují obyčejně takměř všickni, kdož poprvé vystupují u veřejnost. Přítel spatřiv, že přihlašuje se k dobrodružné exkurzi já, s uspokojením se pousmál, a když jsem se u jeho stolku zastavil, pravil: ”Ctěná společnosti! K podniknutí výletu se přihlásivší jest mým přítelem. Nechci-li býti pokládán za dryáčníka, jenž provádí experimenty své za spolupůsobení svých důvěrníků, nemohu nabídnutí jeho přijmouti dříve, dokud výslovně a zřejmě se neprohlásíte, že jej přijímáte za svého delegáta.” Zraky všech přítomných byly na mne zkoumavě upřeny. Zdáloť se mi, že každý z hostů snaží se z mé tváře vyčísti, zasluhuju-li důvěry. *** Pomocí přístroje mého octneme se skutečně v ohromné té vzdálenosti od zeměkoule v mžiknutí oka a poletíme pak buď rychlostí světla, nebo i o něco rychleji dále v ohromné spirálce, odpovídající nejen rotaci zeměkoule kolem osy, nýbrž i kolem slunce. Po tomto posledním výkladu odšoupnul přítel stolek trochu kupředu a triangl jeho sklesl beze hluku na zem. Nato si nasadil jedny z podivuhodných brejlí a vstoupil do tříhranu. Učinil jsem po jeho příkladu. Nasadiv si druhé brejle vstoupil jsem do tříhranu těsně podle přítele. V sále panovalo ticho. Nikdo sebou ani nepohnul; byltě patrně každý dychtiv, co se bude dále díti. Mimoděk mi napadlo, že není přec možno proraziti přístrojem strop sálu. Pohlédl jsem vzhůru ku stropu a spatřil velký okrouhlý otvor, kterýmž bylo viděti oblohu a některá skupení hvězd. Nežli však jsem se přítele otázal na podivnou tuto změnu, kterou jsem byl dříve nepozoroval, zaslechl jsem jasné zacinknutí, jako by někdo klepnul kamínkem do stříbrného zvonku, a hned se mi zdálo, že letíme vzhůru ... *** Znenáhla stává se šero vždy jasnějším a jako z mlhy vystupuje přede mnou obraz krajiny. Nevidím zpočátku než určité obrysy hor, lesů, měst a vísek. Místy šlehají rudé plameny ... Však zanedlouho jeví se vše ve světle jasnějším. Již rozeznávám i jednotlivá pole, silnice, dvorce a domky; vidím též, že tu a tam jsou celé osady v plamenu a že po celé krajině planou nesčíslné menší ohně jako světlušky ... Obraz pomalu se jasní. Pozoruju, kterak nejen po silnicích, nýbrž i polích a lukách valí se v divokém nepořádku temné jakés stíny ... Zanedlouho rozeznávám, že jsou stíny ty živy a že se skládají z bezpočetných atomů ... rozeznávámť koňstvo a vozy i pěší lid ... Vidím, kterak na některých místech větší menší tyto hloučky nebo proudy v zmatku prchají, na jiných místech zas jak jsou sraženy v davy zdánlivě nehybné ... Vše to vidím doposud v šeru letní noci ... Obraz povlovně vždy více se jasní ... Tu a tam jako by buď davy lidu postupovaly a jiné zas couvaly ... Zanedlouho rozeznávám i různá skupení ... Vidím v záři menších ohňů hloučky lidu v chvatné jakés práci. Ze všech stran hrnou se k různým a četným těmto střediskům vozy a lidé ... Podivný obraz nabývá plastičnosti ... Rozeznávám ležení větších a menších oddělení vojska ... různé proudy prchající i jich pronásledovníků ... různá skupení, kde poskytují, jak se zdá, úlevy raněným ... Zanedlouho rozeznávám místa padlými koni, zpřevrhanými vozy a děly a lidmi v pravém slova smyslu posetá. V místech těch panuje zvláštní hemžení ... Rozeznávám již i jednotlivé lidi a vidím, kterak jedni kopají jámy, jiní slídivě sem a tam přecházejí a ještě jiní padlé sbírají a odnášejí buď k ohňům nebo k jámám ... Za několik vteřin rozeznávám obraz, jako bych se z ptačí perspektivy díval na večerní krajinu – vidím bojiště po bitvě ... Přede mnou rozkládá se obraz zdéli a zšíři několika mil. Vidím takměř sto osad a měst a mnohé z měst domnívám se poznávati ... Podivný obraz ten však nezůstává beze změny. Čím déle se naň dívám, tím jasnějším se stává, ale zároveň se mění ... Vidím zcela jasně, jako bych se díval na bojiště za dne z vysoké nějaké věže ... Vše má živost, plastičnost a barvitost, takže bych každou podrobnost rozeznal, kdybych jí mohl věnovati pozornost ... Obraz však se mění – poutá mne celek a nezbývá mi času k pozorování a zkoumání podrobností ... Z téže příčiny nemožno také měnící se obraz popisovati ... Táhlť před zrakem mým, jak bych se byl díval na panoráma bitevní; ale nikoli od počátku, kdy bitva začíná, nýbrž naopak od ukončení boje postupně až po jeho zahájení ... Tak spatřil jsem, kterak obraz prchajících a pronásledujících mění se v obraz bojujících, později v obraz k boji připravených a ještě později v obraz k bitvě se připravujících ohromných dvou armád ... Viděl jsem obraz zoufalého posledního boje, kterýmž vítězství rozhodnuto, viděl jsem obraz boje, kdy vítězství klonilo se brzy na tu, brzy na onu stranu ... Každou podrobnost bylo lze pozorovati: tu strašný, krvavý útok bodákem několika pluků proti pevnému postavení nepřítelovu; tu divoká seč jednotlivých pluků jízdy, tu boj dělostřelecký, podporovaný palbou pěchoty a manévry jízdy ... Mnohdy změnila se podstatně celá fyziognomie obrazu; nevidělť jsem místy než husté kotouče bílého kouře a tu a tam šlehající blesky, důkaz prudké palby baterií ... Hned nato zase spatřil jsem v bitevním šiku pluky pěchoty a jízdy v nejzoufalejší práci krvavé ... Tak vlnil se děsný obraz ten před mým zrakem rychle sice, ale zřetelně ... A nade vším rozloženo bylo hrobové ticho. Neslyšel jsem hřmění děl, dunění půdy, rachocení bubnů a vřeštění trub, neslyšel jsem třesku a lomozu zbraní ni velení, křiku a volání, ni nářku a sténání raněných ... Viděl jsem živý, děsný, neustále se měnící obraz; ale bez vřavy a bez hluku a lomozu jako hroznou pantomimu rozvzteklených, vzájemně se potírajících ohromných dvou zástupů, jak zrcadlí se nevyhladitelně a věčně v nekonečnu všehomíra ... *** ”Trvám, že jsem viděl právě obraz bitvy u Králové Hradce,” podotkl jsem k příteli, jenž stoje mlčky podle mne u trianglu klidně podivný přístroj řídil. ”Uhodl jsi,” zní odpověď; ”nyní uzříš rychle za sebou ovšemže v opačném chronologickém pořádku, všechny bitvy sedmidenní války v Čechách. K usnadnění přehledu budu ti při všech následujících výjevech buď stručným výkladem, nebo třeba jen pouhým slovem nápomocen, abys mohl výjev pohodlně pozorovati a nemusil se dříve tázati.” *** Obraz bitvy u Králové Hradce byl se změnil v obraz klidné krajiny, tento pak v obraz bitvy u Králové Dvora. Rychle za sebou následovaly pak bitvy u Trutnova, Skalice, Náchoda, Jičína, Mnichova Hradiště a Podola a mezitím četné menší bitky a šrůtky války rakousko-pruské. ”V sedmi dnech,” připomenul přítel, ”zahynulo neméně než 45 tisíc lidí ...” ”Dále!” zvolal jsem, a v mžiknutí oka změnila se situace. Spatřil jsem opět obrazy válečné z revoluce polské a z války šlesvicko-holštýnské. Nato následovala strašná bitva u Puebly a výjevy z francouzské invaze v Mexiku, pak vražedná bitva u Frederiksburgu v Americe a celá řada bitev a bitek z občanské války severoamerické. ”Války v Jižní Americe,” pravil přítel, ” vyžadovaly 519 tisíc, válka severoamerická 381 tisíc obětí.” ”Dále!” zvolal jsem a v mžiknutí spatřil jsem bitku u Aspremonte, dobytí a výjevy z revoluce palermské, vražedné bitvy u Solferina, Magenty a celou řadu bitek a bitev menších, pak děsné a hrůzné výjevy z revoluce indické a poté rovněž tak krvavé obrazy z války krymské od strašného posledního útoku na Sevastopol až po vražedné bitvy u Balakavy a Inkermanu. ”Neméně než 785 tisíc lidí stála krymská válka,” podotknul chladně přítel. ”Dále!” zvolal jsem a ihned rozvinuly se před mým zrakem rychle za sebou scény z pouličního boje o státním převratu Napoleonově a následovaly děsné a ukrutné výjevy z bouřlivých let 1849 a 1848 v divuplné směsici, ale vždy v oapčném pořádku chronologickém. Bojiště rozprostírala se takměř po celé Evropě. Spatřil jsem tábor u Világoše, porážky Maďarů u Malého Becskereku, Szörögu a Debrecína, bitvy u Custozzy, pak u Schätzburku mezi Maďary a Rusy, porážku Görgeye u Komárna a Szeredu, bombardování Pešti, výjevy z červnové revoluce v Paříži, dobytí Budína Maďary, barikádní boj v Lipsku, bitvy u Vácova, Nagy-Sarló, Gödöllö, Hatvanu a Czegledu, dobytí Brescie Haynauem, bitvy u Novary a Mortaru, výjevy z revoluce milánské, dvoudenní bitvy u Kápolny a bitvy u Szöriku, kde Maďaři Kničaninem poraženi. Chtěl jsem něco podotknout, ale přítel pokynul rukou, bych mlčel. Následovaly porážky Maďarů u Královského Bělehradu, Trnavy, a dobytí Rábu Windischgrätzem, pak výjevy z povstání lvovského, porážka Maďarů u Švechatu, dobytí a bombardování Vídně, scény z říjnové revoluce vídeňské, z bouří ve Frankfurtu a jinde, výjevy z červnové revoluce pražské a bombardování Prahy Windischgrätzem, bitvy u Vincenze, Curtatone a Santa Lucie, bouře v Drážďanech, Badensku, Prusku a jinde, výjevy z únorové revoluce pařížské a první bouřlivé scény z revolučního hnutí v Itálii. ”A možno spočítat oběti všech těchto bojů?” otázal se přítel, když byly obrazy ty zmizely a krátký čas přede mnou rozprostíraly se jen tiché utěšené krajiny. *** Autor: ARBES JAKUB Dílo: NEWTONŮV MOZEK