ALEXANDREIS (přelom 13. a 14. stol.)
 
RADY ARISTOTELOVY
 
Poslúchaj mne tuto sada,
toť jest mojě prvnie rada:
Jměj dvór svój po kněžskéj vnadě,
své šlechticě jměj v svéj radě;
chovaj sě obojětníkóv,
hospodinie čsti proradníkóv!
Ti toho jsú obyčějě:
oko sě jich vešdy směje,
jazyk jmajú vňuž meč v sobě,
jenž seče straně na obě.
Z chlapieho řáda nikoli
i jednoho v čest nevoli:
nebo chlap, když jest povýšen,
nesnadně bude utišen.
Zlé kolo najviece skřípá,
malý had najviece sípá
a chlápě najviece chlípá.
Aspis slóve hádek jeden,
ten jest tak velmi nezbeden,
jakž nedbá ijedněch kúzel,
hlavu stáhne jako uzel;
když kto kúzly chce jej jieti,
nemóže ničše prospěti;
jedno ucho k zemi stulí
a druhé chvostem zatulí.
A taktéž chlap, když bude vyší,
dobře slyšě, však neslyší.
Kteříž potok voden bude,
ten sě vždy viece zabude
než která hluboká řěka,
ježto širocě vytieká.
Takéž chlap, když obohatie,
když sedí, daní neplatě,
dobřě znav, však nepozná tě.
 
***
 
Šlechetný ščep bývá z pláni,
když sě starý peň oplaní:
tak z chuzších bývajú páni.
Když sbožie neb smysla nenie,
v šlechtě bude porušenie.
A pakli sě kdy to udá
vtazovati tobě súda,
pro dar nepřěvracuj práva,
jakž juž pohřiechu sě stává.
 
***
 
Přěd zástupem první bývaj,
svých sě ľudí nepokrývaj:
a když tě tu uzřie tvoji,
tu rád každý tobě sstojí.
Když pastýř přěd vlkem srší,
toho sě stádo rozprší,
ten jest nehoden své vrši.
Potom, mój kněžiče, věz to:
ač kde dobudeš město,
dobytek, poklad vybera,
všěcky svojě ľudi sbera,
otplacujž každému míle
podlé skutkóv, úsilé.
 
***
 
Juž ti všicku radu krácu,
v jedno slovo sě navrácu:
milosrden buď k nevinnému,
najviece k člověku svému.
Chovajž tvrdě mojě slova,
budeť služba vždy hotova
a ve čsti vždy obnova.
 
BOJ S DARIEM U ISSU
 
Juž bliz Saracéni biechu
k městu, jemuž Iskon diechu,
v němž král řěčský tehdy bieše,
kdež s svými vojny ležieše.
Tehdy řěčská strážě pozna,
že pohanstva zbrojě hrozna.
A snadno bieše poznati,
komuž bylo na to ptáti:
neb jich bě mnoho bez čísla
každý žena bez rozmysla;
a kadyž koli hnáchu,
jakžto mhla bieše ot prachu.
Sehna jězdec s strážě náhlý,
pravě, že pohani přitáhli.
tu křik sprostřěchu veliký,
odění chce rád všeliký;
a jakž který panošě slóve,
tak toho pán jeho zóve:
on Radvana, sen Mladotu,
a sen Jana, on Radotu;
on spalnieř juž na sě vleče
a sen potřěbuje mečě,
pánom juž železa brnie,
a sen tepruv vsýpá brně;
některý juž vzpíná pláty
a sen juž drží ščít zlatý;
onen juž sedí na koni,
a sen dospěv, oř juž prohoní.
Druh druhu koně přidává
podlé vojenského práva.
Za malý čas pohověchu,
až vši zajedno dospěchu;
však najprvé král byl dospěl,
a ktož mohl, ten po něm pospěl.
V tu dobu spolu sě potkachu,
zpořiedivše všichni svú dráhu.
Král řěčský najprvé vzváza
a všěm svým téže rozkáza;
rytierstvo sě o něm shrnu.
Tu k nepřátelóm poprnu,
jakžto koli vlk zamrlý,
jenž pro hlad otvěsí krli,
za nímž lační ščenci tekú,
hladem sotně nohy vlekú,
potekú za ním mlaščiece,
přijiesti sě rádi chtiece;
a kdež uzřie stádo v poli,
vysunúce sě na ně s dolí.
Takž vlku přibude síly
a ščenci mu budú číli;
a jakž sě k stádu připrne,
každé skotě strachy strne,
nesmieti sě bude hnúti
ani kamo poběhnúti.
Jakož vlcie činie stádu,
tak Řěci v pohany spadu.
Král pohanský by tiem vzrúzen;
uzřěv to, že jest oblúzen,
otstúpi ho všě nádějě,
nevědieše, co žív zdějě;
tak sě bieše hrozně ustrašil
a k tomu vešken ľud splašil,
počě sě stavěti ochotně,
že strachy mluvieše sotně!
Náhlost sě k ničemu nehodí;
ktož sě s krotkosťú obchodí,
nad nepřáteli vévodí.
Avšak sě domysli toho,
majě viece ľudí mnoho,
a řka: Jakž nastúp’ú na ně,
osadě jě v každé straně,
polom’u jě bez pakosti ...
Dobřě bě umyslil tako,
ale však sě sta jinako;
nebo ktož sám sobě hřímá,
tomu búřě nic neotjímá,
leč buď léto, leč buď zima.
  
Dílo: ALEXANDREIS