FRANTIŠEK LADISLAV ČELAKOVSKÝ
OHLAS PÍSNÍ RUSKÝCH (1829)
 
Bohatýr Muromec
 
Oj za horami, za vysokými,
za těmi lesy, za hustými,
a za lesy hustými lichvinskými
vyletoval jasný, mladý sokol
na rychlých křídlech až pod oblaky,
a za tím za sokolem tři jestřábi,
tři zbojci-jestřábi jsou se hnali;
oni sokola obletovali, 
oni k sokolu doletovali, 
ostré zobce mu do těla zatínali,
až jsou oni sokola k zemi strhli,
a strhnuvše tak do smrti ubili.
 
Oj za horami, za vysokými, 
za těmi lesy, za hustými,
a za lesy hustými lichvinskými
na koni se ubíral dobrý mládec,
on ne kvapem jel, a jen pojížděl
křížem ruce složiv, hlavu přikloniv,
jak by po šírém poli hoře rozsíval.
I vzali se odněkud, přiskákali 
tři jezdci, všickni sobaky tatarské;
a oni dobrého mládce obskočili,
ze zad, z boku, zepředu naň doráželi,
ostré šavle mu do těla zatínali,
až jsou oni mládence s koně strhli,
a strhnuvše tak do smrti ubili.
 
Počali Tataré mládce svlíkati
z oděvu jeho drahého, stříbrného,
tož ze stříbrného i zlatého,
a jali se o jeho oděv děliti,
ubitému jinochu se posmívati. –
A zpod lesa, lesa hustého
vzav se tu odněkud kůň vyjíždí,
on nevyjíždí, on větrem letí,
a na tom na koni bohatýr Muromec,
Muromec ze slavného města Muroma.
Jedva Tatary zahlídnul, tři sobaky,
on z toulu vynímá kalenou střelu,
střelu pustí s tětivy hedbávné, 
střela ta se zaryla v bílá ňádra,
v bílá ňádra prvního Tatařína.
A Muromec vytasil meč ocelový,
mečem tím ocelovým rozpůlil
v dvě půle druhého Tatařína.
A třetí Tatařín na kůň vyskočiv
utíká maní nemaní v šíré pole;
i bylo se Muromci čemu smáti,
i bylo bohatýru takto mluviti:
”Hoj, kdo přede mnou utíká v šíré pole,
na toho já meče netasívám,
za tím já střely kalené nepouštívám,
a pouštívám tě, můj koni bujný!”
Tomu hlasu kůň bujný porozuměl;
on prvním skokem – do půl pole,
on druhým skokem – do Tatařína,
a třetím skokem – Tataru přes hlavu;
i valí se, padá Tatařín k syré zemi,
na kusy lebka jeho roztřepena,
tož rázným kopytem koně bujného.
 
A vrátil se Muromec k dobrému mládci,
k mládci tomu dobrému, ubitému;
on vykopal hrob v šírém poli,
do toho hrobu tělo položil,
za duši jeho se pomodlil,
a schytav a svázav koně tatarské
on s nimi ujížděl ve svatou Rus.
 

Rozmluva noční
 
Nepokryla se podzimním listím
dolina, dolinečka,
a posela se ruským vojskem
krajina, krajinečka,
tož krajina ta, celá země švédská
od moře do hor vysokých;
a na vysoké hoře na noční stráži
mladý bojovník stojí,
on ke všem ke čtyřem nebes stranám
pilným okem pohlíží;
i nemluví on udatný mládec
s milými bratry svými,
ani na nebi s jasným měsícem,
tichým svým společníkem:
ale mluví on dobrý mládec
s milou dalekou stranou,
s milou dalekou stranou, rodným krajem,
a takto se vyptává:
”Ty pověz, pověz, rodná matičko,
krajino, dálná strano,
či ještě na živu, na zdraví
roditel, starý otec?
Či po mně touží mladá žena?
A což maličké dítky!”
Ne svistem větrů daleká strana
mládenci odpovídá,
a odpovídá krajina rodná
sladkým ruským jazykem:
”Ty spokoj se, upokoj, udatný mládenče,
živtě starý otec tvůj,
i mladá žena s malými dětmi
chová tě v lásce věrné.”
”Ach, ty matičko, rodná strano,
trojí posluž mi službou:
což první služba – starému otci
poklonu a dobrou noc;
což druhá služba – mé mladé ženě
políbení a lásku;
což třetí služba – maličkým dítkám
otcovské požehnání.”
 

Mládec koně pochvaluje
 
Tak na dolině, na zelené louce
travička roste jakby hedbáví,
ve trávě na té louce kůň se pase, 
a podle koně stojí dobrý mládec,
on to loktem podepřen o sedélko,
s koněm, svým společníkem, tak rozmlouvá:
”Hoj, an jsi ty sivý kůň, milý koník,
ty dosyta se napas zde na trávě,
budeť nám dalekou cestu dnes konati,
ne dále a ne blíže dnes dojeti
než do matičky Moskvy bělokamenné.
Ve slavném tom ještě městě tys nebýval,
i bude nač tu tobě dívati se,
i bude čemu tobě diviti se:
uvidíš ty, můj koni, zlaté věže,
široké ulice, krásné náměstí,
uvidíš tu, můj koni, domy vysoké,
jakých jsi u vás to na vsi nevídával,
a o jakých jsi jakživ neslýchával.
Najdeš tam, můj siváku, mnoho koní
pěknějších to tebe, úhlednějších,
jak hříva to do země, hlava do větru –
avšak v matičce kamenné Moskvě
nad tebe nebude lepšího, věrnějšího,
věrnějšího a ve službě rychlejšího.”
 

Ilja Volžanín
 
Po zemi mraky rozprostřely se,
na nebi hvězdy pojevily se –
a všecky děti, všickni odrostkové
domů k matičkám navrátili se;
jediné dítě, mladý Iljuška, –
syn bohaté vdovy, mnohorozumné,
ke své matičce nevracoval se.
Zajala tesknost matčino srdce,
a zlé tušení do mysli padlo,
Marfa Andrejevna, bohatá vdova,
v tesknosti takové a ve žalosti
takto ke sluhám slovo mluvila:
”Ach, vy sluhové, vy moji věrní,
vy sejděte se do jediného,
rozsvěťte pochodně vosku jarého,
a vy po okolí rozejděte se,
synáčka milého hledejte – ptejte;
jej kdo nalezne, přivede k matce,
bude za odměnu sto rublů jemu,
bude za náhradu kožich sobolový.” –
Všickni sluhové, čeledínstvo věrné,
po městě na ta slova rozběhnuli se,
po šírých polích rozskákali se,
a po hustých lesích rozvolali se,
mladého Iljušky nedovolali se.
A ona sama bohatá vdova,
Marfa Andrejevna mnohorozumná,
s dvěma sluhami město přechází,
po městě vzdychá po slavičímu; 
ze brány vyjdouc pole prochází,
po poli touží po žežhulčímu; –
a pole projdouc k řece dochází,
na kolmé břehy bystré to Volhy,
na břehu pláče po mateřskému. 
Ne v bílém květu stojí trnina,
a oděvem se bělí křovina,
ach, mladého to oděv Iljušky! –
”Ty synu milý, ty dítě moje,
zdali já tobě neříkávala,
tebe synáčka neostříhala:
ty nechoď, dítě, na Volhu řeku,
ty do jejích se nepouštěj proudů,
bude tobě zahubit bujnou hlavičku;
závistivátě matička Volha,
neporodivši žádného syna,
a zrodivši ona přemnohé dcery,
přemnohé dcery – bystré vlny,
lidské syny k nim vábí, přitahuje,
a s dcerami svými je zasnubuje, 
dobrým matičkám zámutek způsobuje.”
 
Neslyší více mladý Iljuška
kvílení, pláče drahé matičky,
Marfy Andrejevny, nešťastné vdovy,
a on Iljuška pode řeky proudem
v krásných palácích skáče, pobíhá,
v zámku to světlém matičky Volhy.
On divu nemůže nadiviti se,
on lesku nemůže nasytiti se,
jakto stropy, stěny krystalové,
a drahým jachontem vykládané;
jakto  podlahy z ryzího zlata,
a zlato stříbrem prokvětované,
to prokvětované, to kostkované.
A vyjde-li on mladý Iljuška
do sadů utěšných Volhy matičky,
ne veská jabloň, ne plané hrušky
ve sadu tom květou, ovoce nesou,
a podivné stromy květou, ve plody zrají,
podivnější kvítí kolem vyrostá. –
Kdo sám neviděl, těžko pomysliti,
a kdo pomyslí, tíže uvěřiti:
na stromech květou drahé to perly,
na křovinách ve plody zrají korály,
dokola kvítí, – jak by do lístků
se rozsypala duha nebeská.
A lehne-li on, mladý Iljuška,
večer na lůžko, postel praporovou,
ne húsle hrají, ani hudočky,
a zvuky divnější, lahodnější
po palácích se kolem roznášejí,
jak by stěny a stropy strunami hrály. –
Kdo sám neslyšel, těžko pomysliti,
a kdo pomyslí, tíže uvěřiti:
dcerušky to matičky Volhy – bystré vlny
okolo jejích paláců se honíce
šaty svými na stěny udeřují,
líbezné zvuky ze stěn vyluzují,
v těle celém život se rozslazuje,
a ve životu duše rozplývá.
Mladému-li se zachce Iljuškovi
jísti, píti, zábavu míti,
jídla na stolech nejdražší ryby,
jakých v monastýru ani nebývá;
pití na stolech z medu sladkého,
jaké car ani sám to nemívá;
a na zábavu všecky divy své,
umělou svou práci tisíciletou
matička Volha sbírá, shledává,
a co sama nemá, to se vydlužuje,
z moří se vypůjčuje, jemu předkládá.
 
I byl on mládec – po rodu Ilja
a nazván Volžanín po vychování,
po vychování u matky Volhy –
i byl on mládec v jejích palácích
plným plno jedenácte let –
jedenácte let jemu jakby půl roku –
na dvanáctý rok zastesklo mu se,
on v sobě pocítil sílu bohatýrskou,
a takto promluvil k matičce Volze:
”Hoj, an jsi ty Volha, nerodná mi matka!
Ty pusť mne mládce ze svých paláců
a z toho tvého smutného zámku.
Zachtělo mi se mládci projíti se
tam pode jasným teplým slunéčkem,
i pod hvězdami, i pod měsícem.
A mne tu netěší dobrého mládce
více tvé světnice zlaté, krystalové,
ni sady tvoje stromů podivných,
ni tvoje dcery – bystré vlny,
ani hrání jejich, zvuky lahodné.
Tvoje to jídla, medová pití
nejsou více po chuti, po žádosti;
tvoje to hříčky, vodní škořípky
jsou mně mládci dobrému k mrzutosti.
A mně k radosti dej, ty Volho řeko,
chceš-li mi matkou býti po předešlému,
to bujného koně, to meč ostrý,
to brnění hrdinské, kalené střely,
a křepký luk to s tětivou hedbávnou.”
Neodpovídá matička Volha,
neníť po mysli mládce propustiti,
a jest po mysli s ním se utěšiti.
Ilja Volžanín rozjařil se,
v hněvu mládeneckém rozpálil se,
k Volze on řece mluvil dále:
”Ty pusť mne, pusť mne, řeko Volho!
Neradnoť mladého vlka v domě vychovati,
ani dobrému mládci vůli odjímati;
a nepustíš-li ty mne po vůli,
i bude tobě po nevoli,
po nevoli tobě i dcerám tvojim:
polámu já v sadu tvém drahé stromy,
rozbořím já v paláci stěny, stropy,
zůstanou ze zámku tvého zříceniny,
v nich to ryby tvé si budou pohrávati,
z tebe to se matky Volhy radovati.”
A on v hněvu svém Ilja Volžanín
udeřil pěstí na stůl krystalový,
pěstí udeřil – stolu nestalo,
rozlítnul se stůl na tisíc kousků.
I ulekla se matička Volha,
bystré dcery její na břeh vyskočily,
a ona sama matička Volha
Ilju Volžanína na břeh vypouští,
na svobodu jej mládce propouští, 
a ne po vůli, po své libosti,
leč po veliké, těžké nevoli.
 
O, jak pod jasným, pode modrým nebem
duše se mládci rozveselila;
a jakto srdce rozplesalo se,
krev bohatýrská v těle rozehrála se
mládci to Iljovi tož Volžanínu:
na břehu stojí, čeká na bohatýra
dobrý kůň hrušák, do žluta barva,
hříva na koni havraní do syré země,
a kůň sám osedlán čerkeským sedlem,
pod sedélkem popona na něm bucharská.
Na jablku u sedla brnění visí,
brnění visí hrdinské – stříbra, zlata;
a ostrý meč, toul – kalené střely,
i křepký luk s tětivou hedbávnou,
i šišák jasný – ocele dobré,
a šišáku jasnému počtu, ceny není.
Dobrý on mládec Ilja Volžanín 
na mohútné prsy brnění odívá,
za dar to drahý Volhu vychvaluje,
na bujnou hlavu jasný šišák staví,
za dar se veliký Volze pokloňuje;
meč ostrý u beder, toul na plecech,
křepký luk v ruce – Ilja vyskakuje
na dobrého koně, na hrušáka,
kalené střely v toulu zařinčely,
a s Volhou matkou on dobrý mládec
i s dcerami jejími se rozlučuje,
se rozlučuje a rozžehnává.
Ne matčiným hlasem, ne temným vzdychem,
a zazněla Volha velikým chechtem,
tak mladoně dobrého provázejeci.
Jede on Ilja po šírém poli,
i zachtělo se mládci stranou se dáti,
rodnou matičku v domě navštíviti,
poklonu bohaté vdově učiniti,
Marfě Andrejevně mnohorozumné.
Ach, jaké změny na svaté Rusi,
jakéž to bídy po rodném kraji!
Kde město stálo, kde dům matičky,
kámen od kamene, sutiny pusté,
a sutiny trním, hložím zarostlé;
kde ulicemi skákal Iljuška,
hadina se plazí po tmavém býlí,
kde po náměstích hrával Iljuška,
ostružina se plazí, křoví otáčí.
I zarmoutil se Ilja Volžanín,
on v zámurku, žalosti k městu promlouvá,
k městu druhdy slavnému, již pohřbenému:
”Hoj, ty moje rodné, ty město slavné!
Kdož tebe, město, rozbil, oloupil,
tvé jasné věže, boží chrámy
do prachu uvrhnul, jim se porouhal?
Kdo rozrušil dům bohaté vdovy,
Marfy Andrejevny mnohorozumné?
A kde žitelé, pravoslavný národ,
kdeže dobrá moje rodná matička?”
Ze sutin mládci hlas odpovídá,
půl hlas mezi světským, půl mezi hrobovým:
”Rozbili, obloupili mne slavné město
zlí hosté, Tataré to, orda divoká,
se svým to carem Ugadajem,
i s jeho zetěm Bajadurem;
ti jasné věže, boží chrámy
do prachu uvrhli, jim se rouhali,
ti dům rozrušili bohaté vdovy,
Marfy Andrejevny mnohorozumné;
všecky žitele, pravoslavný národ,
i tvou to dobrou, rodnou matičku
na ostrých šavlích roznosili,
a ze mne, tvého města rodného,
ni živé duše nepropustili.
Aniž bídám konce po svaté Rusi,
zlí hosté Tataré, orda divoká,
ponízová města pálí, hubí,
všecky to vlasti naše chtí popleniti,
a pravoslavný národ vyhubiti.” –
 
Jakto u mládce ňádra rozedmula se,
jak žalostí mu srdce překypělo,
on z překypění dvě slzy vypustil,
jedna slza – slavnému městu,
druhá slza – rodné matičce.
I on Ilja Volžanín koněm zatočiv
po dolinách se žene, poskakuje,
kůň na dolině jakby lítý zvěř,
a mládec na koni jak sokol jasný;
i přeletěl Ilja řeky devatery,
přeskákal Volžanín doliny, hory,
a horám, dolinám počtu není,
vše to z poledne do večera,
a z večera zas do ranní záře;
na cesty on mládec se nevyptává,
jemu průvodčí, ukazovači
zpustlá města, v ohni vesnice,
a lidská těla nepohřebená.
 
Jak dalece, dalece v šírém poli,
v šírém to poli mezi horami,
na jezero se leskne po ranním slunci,
a zbraň to poleskuje dvojího vojska,
pravoslavného ruského i zlého tatarského.
I srazila se vojska v jednu sílu,
pochmuřila se bitva černým mrakem,
nebouří hromové po jasném nebi,
a jak by bouřili pod syrou zemí,
máť syrá země hory potřásá;
vojsko tatarské bez počtu – vlny morské,
vojsko ruské do počtu – příkré skály.
 
Ne kalená střela přiletěla,
nezi ruským vojskem proletující,
do vojska tatarského doletující:
a přihnal se mládec Ilja Volžanín
v celé své síle, moci bohatýrské;
on skáče promezi ruskými – jedna že vidu,
on doskočil Tatarův – a již sluchu.
Seče, bije, střely vypouští,
travou přede vichrem Tataré k zemi,
listím přede vichrem Tataré v outěk;
pobil on mládec zlého Tatarstva
ne více a ne méně do dvou tisíc.
I byl boj krutý v polovic boje,
a byla půtka v polovic půtky, –
ne hromový mrak proti mraku,
a měří zeť chánův, vůdce Bajadur
střelou, mečem proti Volžanínu;
střela zasvistěla okolo ucha, –
meč na meč – bohatýr tu na bohatýra.
Či od kovadlin skáčí jiskry,
ze žhoucího železa prýskajíce?
To jiskry srší z brnění, ze šišáků,
ode ran lítých bor, doubrava šumí,
pěna prýská z úst mládcům, bitcům,
pěna prýská od dobrých koní.
I byl boj lítý přes poledne,
Bajadur-Tatařín rozjařil se,
on rozehnal koně proti koni,
mečem hruď proklal koni hrušáku,
sám ode rány meče Volžanínova,
ode rány na šíji k zemi se valí,
k zemi se valí, zraky bujné se kalí.
 
Ach, nastala bída na bohatýra,
veliké hoře padlo na Volžanína,
ne hrušák, dobrý to kůň, k zemi padá,
a pod mládcem žlutý sypký písek k zemi se hrne,
dar to nerodné matky řeky Volhy;
ne meč ostrý z ruky vypadává,
a slizký ouhoř se vymykuje,
ocelový šišák – kost želvy vodní,
a kalené střely – drobné rybičky,
vše darové podvodní matky řeky Volhy.
 
Přihnali se Tataré, přiskákali, 
oni dobrého mládce uchvátili,
mocí, sílou velikou z boje vyvedli,
a k caru Ugadaju jej přivedli,
k caru to Ugadaju Ugadajoviči.
I kázal car jej mládce pod stráž vzíti,
do temného vězení uzavříti,
k sloupu to dubovému přikovati;
i rozkázal jej mládce trýznit, mučit,
chtělť on car Volžanína ztatařiti,
na víru tatarskou obrátiti
pro těchli zabitých Tatar do dvou tisíc,
pro zabití zetě svého Bajadura.
I byl mučen Volžanín prvního dne,
a veliké muky jej neznutily;
i byl trýzněn Volžanín druhého dne,
nepokořila jej mládce velká trýzeň,
a na třetí den sám car Ugadaj
s novými katy k vězení přijíždí,
žalář otvírá, mládce se táže:
”Hoj, an jsi dobrý mládec, Ilja Volžanín!
Ty chceš-li s námi Tatary zajedno býti,
ty chceš-li víru tatarskou na se vzíti,
a s námi-to na křesťany bojovati?
Drahou přízní já tebe podaruji,
velikou tobě láskou odměním se,
tož přízní, láskou – vlastní dcerou,
a vlastní dcerou Ugadajovnou.
A ty nechceš-li činit po vůli,
bude hněvu mého tobě zakusiti,
tvé dám po kusích tělo rozřezati,
tvou sílu bohatýrskou ohněm popálím,
a tebe po částkách zbavím života.” –
 
Po prvé mládec pocítil bázeň,
on zachvěl na těle po osičímu;
a on hroznému caru neodpovídá,
k bohu se modlí se slzami,
boha na pomoc sobě přizývá:
”Učiň, bože, milost nade mnou,
ty sešli posla, z bídy vytrhni,
neb aspoň duši z rukou nevěrných!”
A rychlý posel boží přichází,
rychlý to posel – hrom hněvu božího;
on prorazil vězení, katy zabil,
samého cara omráčil, k zemi svalil,
na dobrém mládci kruhy sežeh, rozbil,
a věrnému mládci neublížil.
I poskočil Volžanín na rychlé nohy,
meč Ugadajovi od boku vytrhnul,
na carského vyskočil dobrého koně,
seče, bodá Tatary na vše strany,
až on dostihnul šírého pole,
a na šírém poli s koně skočil,
s koně skočiv bohu se modlil,
za milost velikou-to díky vzdával,
za divné zachování svého života.
  
Autor: ČELAKOVSKÝ FRANTIŠEK LADISLAV
Dílo: OHLAS PÍSNÍ RUSKÝCH