FRANTIŠEK LADISLAV ČELAKOVSKÝ OHLAS PÍSNÍ ČESKÝCH (1839) Toman a lesní panna Večer před svatým Janem mluví sestra s Tomanem: ”Kam pojedeš, bratře milý, v této pozdní na noc chvíli na koníčku sedlaném, čistě vyšperkovaném?” ”Do Podhájí k myslivci musím ke své děvčici; znenadání nemám stání, zas mě čekej o svítání. Dej, sestřičko, dej novou košiličku kmentovou, kamizolku růžovou.” Jiskra padla pod koníčkem, sestra volá za bratříčkem: ”Slyš, Tománku, radou mou, nedávej se doubravou: objeď dolem k Svaté hoře, ať nemám po tobě hoře, dej se raděj v zápolí, ať mě srdce nebolí.” Nejel Toman doubravou, dal se cestičkou pravou; a v Podhájí u myslivce nový domek jedna svíce, hostí mnoho pospolu, jizba plna hovoru. Smutkem Toman obklopen patří s koně do oken: děvče láskou jen rozplývá, na ženicha se usmívá; otec jedná námluvy, matka hledí obsluhy. Jedli, pili, rozprávěli, dobrou vůli spolu měli, žádný na to nic nedbal, kůň že venku zařehtal, a mládenec zavzdychal. Panna jenom snoubená najednou se zarděla; svědomí ji přece tlačí, šeptá cosi sestře mladší. Sestřička od večeře vyšla rychle za dvéře: ”Na věky se, Tomane, milá s tebou rozstane, jinému se dostane. Najezdil jsi se k nám dosti, dnes tu máme bližší hosti, hledej sobě jinde štěstí.” Toman koněm zatočil, v šíré pole poskočil, zaťal zuby, smračil čelo, kolem všecko neveselo. Půlnoc byla, měsíc zašel, sotva jezdec cestu našel; prudce hned, pak loudavě ubíral se k doubravě. ”Všecky krásné hvězdičky ze tmy jsou se prosypaly, proč vy, moje mladé dni, ve tmách jste se zasypaly!” Jede, jede doubravou, les šumí mu nad hlavou, větřík chladný z noci fouká, nad ouvalem sova houká; koník blýská očima, koník stříhá ušima. Cupy dupy z houštiny letí jelen v mejtiny, na jelínku podkasaná sedí sobě Lesní panna; šaty půl má zelené, půl kadeřmi černěné, a ze svatojanských broučků svítí pásek na kloboučku. Třikrát kolem jak střela v běhu koně objela, pak Tomanovi po boku vyrovnává v plavném skoku: ”Švarný hochu, nezoufej, bujným větrům žalost dej, jedna-li tě opustila, nahradí to stokrát jiná. Švarný hochu, nezoufej, bujným větrům žalost dej!” To když sladce zpívala, v oči se mu dívala Lesní panna na jelenu, Toman cítí v srdci změnu. Jedou, jedou pospolu měkkým mechem do dolu, panna Tomanu po boku vyrovnává v plavném skoku: ”Švarný hochu, skloň se, skloň, jenom dále se mnou hoň; líbí-li se ti mé líce, dám radostí na tisíce. Švarný hochu, skloň se, skloň, jenom dále se mnou hoň!” To kdy panna zpívala, za ruku ho ujala; Tomanovi rozkoš proudem prolila se každým oudem. Jedou, jedou dál a dál podle řeky, podle skal, panna Tomanu po boku vyrovnává v plavném skoku: ”Švarný hochu, můj jsi, můj! K mému bytu se mnou pluj; světla denního v mém domě věčně nezachce se tobě. Švarný hochu, můj jsi, můj – k mému bytu se mnou pluj!” To kdy panna zpívala, v ústa jezdce líbala, v náručí ho objala. Tomanovi srdce plesá, uzdu pouští, s koně klesá pod skalami prostřed lesa. Slunce vyšlo nad horu, skáče koník do dvoru, smutně hrabe podkovou, řehce zprávu nedobrou. Sestra k oknu přiskočila, a rukama zalomila: ”Bratře můj, bratříčku můj, kde skonal jsi život svůj!” Prokop Holý Od moravské strany šíře lukami rozložil se tábor mezi horami, a v něm Prokop Velký se svými oděnci čeká jisté zprávy o milém sestřenci. Jej, když s malou hrstkou s cesty vybočil, pan Sezima zrádně v lese zaskočil; lid branný rozprášiv, Racka raněného odvléci potupně dal do hradu svého. O polednách posel přijel v pochvaty: ”Nechce Kamenický žádné výplaty; brž tebe nazýval, otče náš a vůdce, hanlivými slovy zlotřilého škůdce. Chce-li Racka míti, nech si přijde sám. s posměchem tak vece, zdarma mu ho dám. A když jsem odjížděl, proti všemu řádu posla tvého vyštval fenami mne z hradu.” K té řeči na nohy hejtman poskočil, nad hlavou palcátem vztekle zatočil; pod nakopenými po všem čele mraky blesků rozesílá sto žhavými zraky. Zahřměl rozkaz hněvný, a po táboru jezdci do rot kvapí, pěší do sboru; zbraň se v slunci leskne, a dle obyčeje Žižkova korouhev nade vojskem věje. Jede hradba vozů řadě ve dvojí, běda, na koho se oul ten vyrojí! Zpředu jdou cepníci, vzadu pavézníci, zpívajíce ”Kdož jste boží bojovníci!” Táhnou roty polem, táhnou roklemi, a když tmy večerní strou se po zemi, postihnouti může při jasném měsíci oko bojovníka v dálce Kamenici. Blízko u rozcestí leží skalní lom, nad ním v půdu vráží kořen divný strom, uschlý vrchol jeho – zvadlá lidská hlava, větve, plody jeho jsou krkavců strava. Hřmot vozův ohyzdné hosti zapudil. Mimo jeda Prokop pod se promluvil: ”Žel mi, ujče, tvých tu rozmetaných oudů, s námi že netáhnou ku přísnému soudu.” Zaklepala hlava, huhle hubenec: ”Nejsem tobě ujec, jsem tvůj sestřenec; proti příměří mne Sezimovští jali, tělo v kolo vpletli, hlavu na špic dali.” Hejtmanovi v očích mrak se zahustil, až koni pod nohy palcát upustil, pozdvih k nebi ruku na dva prsty hledí, a co sobě myslí, jen zlé moci vědí. Sňali tělo s kola, hlavu se hřebu, obřady slušného dějí pohřebu; při pochodních Racka nedaleko lomu táboři skládají do věčného domu. Potom hejtman s kolu špíci krvavou zatknuv si za lebku nepronikavou, hnal se s lidem dále v rozbouření lítém, a již hrad obemkli kolem před usvítem. Činěn k místu ourok dva i tři kráty, táborům se stýská těžké od ztráty; znajíť Kameničtí dobře odrážeti, není jiné rady, leč je vyležeti. A když stáli v poli za dvě neděle, Prokop točí oči k hradu zmrzele; duch se divě zmítá, msta ho béře krátce, a vně české země čeká jiná práce. Svolav setníky své a podhejtmaní: ”Těžko,” dí, ”čekati nám tu na vzdání; aneb Kamenici zjitra v moci máme, aneb zde naše moc na věky se zláme. Zjitra s prvním sluncem vozy strhnete, k západu se s lidem rychle uhnete, a tak odstoupíce něco na čtvrt míle k hradu udeříte opět v nové síle.” – Svou radou pak zvláště, když se podaří, chvátá přímo vůdce k svému šípaři: ”Kuj z té špíce střelu, bratře pravověrče, jakous nikdy nekul, ať nechybí terče!” Po jitru se houfy v pole hýbají, posměchem je hlučným s hradeb stíhají, i pán kamenický s náhradbí se dívá, že těch zproštěn hostí, srdce v něm okřívá. Ač tělo bojovné podál odstalo, svou však velkou hlavu blízko nechalo. Pode starou hruší Prokop spouští kuši: ”Hej pane Sezimo, poruč bohu duši!” Padnul – proudem krve žití vyvřelo, přestalo již chase býti veselo, ano v sloupech prachu a ve chumlech kouře zpět v novém se vzteku přivaluje bouře. Hřmí, a trou, a boří děla, houfnice, ke hradu se tisknou kopí, sudlice, a než půl dne přešlo, táborové jaří v kamenickém zámku krutě hospodaří. Sezimovo tělo ční tam nad lomem, záře z hradu svítí ještě nad borem, kudy roty táhnou dál na Rakusice, ”Kdož jste bojovníci boží” zpívajíce. Cikánova píšťalka Náš tatíček nebožtíček ledacos věděl, nám ubohým cikáňatům nic nepověděl: uměl pít, uměl hrát, měkce dělat, tvrdě spát, za pět prstů pěkné věci kupovat. Náš tatíček nebožtíček o nás málo dbal, měl podivnou píšťaličku, nám ji nenechal: kde ho rádi uctili, dobře mu zaplatili, na své oči div divoucí spatřili. Z kapsy vyndal píšťaličku, oheň rozdělal, jak zapískal, všecky šváby z domů vyvolal: musil šváb ze vrátek zrovna nebo nazpátek, potom dostal červeňoučký kabátek. Když zapískal na píšťalku po vsi, po městě, hned za ním německé myši byly na cestě: musely vandrovat, podle jeho tancovat, s hráze chutě do rybníka hopcovat. Ach, tatíčku nebožtíčku, kam jsi rozum dal! Kdybys nám byl píšťaličku aspoň odkázal! Máme teď nouzi třít, mohli jsme se dobře mít, v Čechách, také na Moravě pansky žít. Dárek z lásky Když jsem šel přes lávky, našel jsem korálky na pěti šnůrečkách navlečené: dal-li je děvčátku milý na památku, bude mít srdéčko zarmoucené. Každý to dobře ví, že i ten nejmenší dáreček z lásky je nejmilejší: přijde-li k ztracení, nikdy potom není stříbrem ani zlatem k nahražení. Pocestný Je to chůze po tom světě – kam se noha šine: sotva přejdeš jedny hory, hned se najdou jiné. Je to život na tom světě – že by člověk utek: ještě nezažil jsi jeden, máš tu druhý smutek. Což je pánům! Ti na voze sedí pěkně v suše, ale chudý, ten za nimi v dešti, blátě kluše. Ej, co já dbám na té cestě na psoty a sloty, jen když já mám zdravé nohy, k tomu dobré boty. Však na pány v krytém voze taky někdy trhne: jednou se jim kolo zláme, jindy vůz se zvrhne. A krom toho – až své pouti přejedem a přejdem, v jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem. Český sedlák Ty český sedláčku, vychytralý ptáčku, po zpěvu, po peří, blázen, kdo ti věří. Sedlák jde z hospody, cesta mu nestačí; když přijde před pána, což je hned jinačí. Škrabe se za uchem, potírá si čelo, jak by půl dušičky z něho vyletělo. ”Jemnost pantatínku, letos není loni – já řku... toto vono... bída nouzi honí.” Před pánem stejská si, za vraty vejská si, – strčil urozenost s rozumem do kapsy. Vrchní z Kozlova Pan vrchní z Kozlova přijel do Rousova na křtiny; tu sobě namluvil ctnou pannu Hejduli, Němkyni. On váží čtyry sta, a panna nevěsta liber pět, jako by na vozu padnul pod pavuzu z růže květ. Co panna neváží, zlatým se dováží kamenem. ”Hej Kubo, Kubíku, měj se ke kozlíku, pojedem!” Ze vrat jsou vyjeli, pole projížděli, také les: s kopce nejednoho s nevěstou vrchního pán bůh snes. Při samém Kozlovu běží tam přes vodu silnice: řeka je hluboká, prudká a široká – Blatnice. Ach běda, na brodu zlou měli příhodu zrovna dnes; kočár se rozbořil, a panstvo vyložil měkce kdes. Sedláci v půlnoci z těžké se roboty vrátili; z rákosí bahního jsou pana vrchního páčili. Ctný pane ženichu, kam jste dal nevěstu, co s vámi včera jela? ”Přeškoda na věky! Padla mi do řeky, ona mně uplavala.” Autor: ČELAKOVSKÝ FRANTIŠEK LADISLAV Dílo: OHLAS PÍSNÍ ČESKÝCH