ANTON PAVLOVIČ ČECHOV VIŠŇOVÝ SAD (1904) Druhé dějství (Vejde Trofimov, Aňa a Varja) GAJEV A koukněme se, naše panstvo se už přineslo ... AŇA Mama tady sedí. LJUBOV ANDREJEVNA (něžně) Tak pojď blíž, srdíčko. Dvě moje hvězdičky ... (Objímá Aňu a Varju.) Kdybyste tak věděly, jak vás mám ráda! Sedněte si tady, vedle mě, tak. (Sednou si.) LOPACHIN Náš věčný študióz, pořád ještě študent. TROFIMOV A je vám po tom? LOPACHIN Bude mu brzy padesát, ale pořád jen se slečnama. TROFIMOV Nechte si ty hloupé vtipy! LOPACHIN Copak? Kohoutka se to dotklo? TROFIMOV Máš dát pokoj. LOPACHIN (směje se) Dovolte mi otázku, pane študente: Mohl byste mi říc’, co si tak o mně myslíte? TROFIMOV Co si o vás myslím, Jermolaji Alexejiči? Že máte peněz jako želez a že budete brzy milionářem. A jako je třeba v přírodě k výměně látek dravé zvěře, která sežere všecko, na co přijde, také i vy musíte být. I vás potřebuje společnost. (Všichni se smějí.) VARJA Péťo, povídejte raději o planetách. LJUBOV ANDREJEVNA Ne, pokračujte, kde jsme přestali včera. TROFIMOV Včera? O čem? GAJEV O hrdém člověku. TROFIMOV Mluvili jsme včera dlouho, ale nikam to nevede. V hrdém člověku je podle vás něco mystického. Možná, že máte i kus pravdy. Ale já myslím, docela prostě a bez dlouhých řečí, jakápak hrdost, má hrdost nějaký smysl, když jsme fyziologicky slabí a nestálí, když jsme ve velké většině hrubí, nerozumní, hluboce nešťastní? Je už na čase, abychom přestali s tím zbožňováním sama sebe. Pracovat musíme. GAJEV Stejně umřeš. TROFIMOV Kdoví? A co je to – umřeš? Co my víme o smrti? Možná, že člověk má sto smyslů a smrtí jich umírá jen těch pět, co známe, a těch pětadevadesát neumírá, ale žije dál. LJUBOV ANDREJEVNA Péťo, kde to berete? Vy jste tak moudrý. LOPACHIN (ironicky) Šalamounek jak melounek. TROFIMOV Lidstvo jde stále vpřed, zdokonaluje se. A všecko, co je mu dneska nedosažitelné, jednou mu bude blízké a srozumitelné. Ale je třeba pracovat, všemi silami pomáhat těm, kdo hledají pravdu. U nás v Rusku dosud stále pracuje jen někdo, jen pár lidí. Velká většina té inteligence, kterou já znám, nic nehledá, nic nedělá a k práci je zatím neschopna. Říkají si inteligenti a služebnictvu tykají. S mužiky jednají jako s dobytkem, učí se špatně a nic kloudného si nepřečtou, nedělají nic nebo skoro nic, o vědě jenom žvaní a umění je jim španělskou vesnicí. Všichni jsou vážní, každý se dělá důležitý, debatují, diskutují, filozofují, zatímco před jejich očima dělníci nemají co jíst, spí na holé zemi, po třiceti, po čtyřiceti v jedné místnosti, všude je plno štěnic, smrad, vlhko, mravní nečistota ... Ano, všecky naše krásné řeči jsou pro kočku! Mají zaplácnout oči nám i druhým ... Ukažte mi, kde jsou u nás ty pověstné jesle a školky, o kterých se tolik a tak často mluví! Kde jsou ty naše čítárny? O těch se jenom píše v románech, ale skutek – utek! Všude je jen špína, tupost, asiatství ... Bojím se jich, nemám rád ty přehnaně vážné tváře. Vždycky mám hrůzu z těch seriózních rozmluv. Obraťme raději list! LOPACHIN Víte, já vstávám v pět ráno, dřu od tmy do tmy, mám u sebe stále svoje i cizí peníze a vím, co jsou lidi. Člověk musí začít něco dělat, aby poznal, jak málo je u nás čestných a pořádných lidí. Někdy v noci, když nemohu spát, myslím si: Panebože, dal jsi nám ohromné lesy, nedohledné lány země a široko daleko obzory, měli bychom být tedy ve světě vlastně obry ... LJUBOV ANDREJEVNA Vy byste chtěl mít z lidí obry ... Obři se vyskytují, příteli, jenom v pohádkách, jinak nahánějí hrůzu. (Vzadu jde po jevišti Jepichodov a hraje na kytaru.) LJUBOV ANDREJEVNA (smutně) To je Jepichodov. GAJEV Slunce už zapadlo, panstvo. TROFIMOV Ano. GAJEV (tiše, jako by deklamoval) Ó, přírodo, ty kouzelná, skvěješ se věčným jasem, překrásná a lhostejná, ty, již nazýváme matkou, chováš v sobě bytí i smrt, ty, jež nás živíš i v popel obracíš... VARJA (prosebně) Strýčku!... AŇA Strýčku, už zase? TROFIMOV Lepší by bylo dupletem žlutou na střed. GAJEV Mlčím, mlčím. (Všichni sedí zamyšleni. Ticho. Je slyšet jen, jak si Firs tiše brouká. Náhle se ozve vzdálený zvuk, jakoby z nebe, zmírající, smutný zvuk prasknuvší struny.) (Všichni odejdou kromě Trofimova a Ani.) AŇA (směje se) Dobře, že ten tulák Varju vystrašil. Jsme teď aspoň sami. TROFIMOV Varja má strach, že se my dva zamilujeme. Nehne se od nás, jak je den dlouhý. Svým ptačím mozečkem nemůže pochopit, že my dva stojíme nad láskou. Co je cílem a smyslem našeho života? Vyhnout se všemu mělkému a šalebnému, co lidem překáží, aby byli opravdu svobodni a šťastni. Kupředu! Blížíme se nezadržitelně k jasné hvězdě, hoří tam v dáli. Kupředu, přátelé! Držte krok! AŇA (spráskne ruce) Umíte tak krásně mluvit... Dneska je tady tak kouzelně. TROFIMOV Je. Léto je letos překrásné. AŇA Co jste to se mnou udělal, Péťo? Proč už nemám ráda višňový sad tak jako dřív? Milovala jsem v něm něžně kus svého života, myslela jsem, že na celém světě nemůže být nic krásnějšího než náš sad. TROFIMOV Celé Rusko je náš sad. Země je velká a krásná... Je na ní mnoho krásných míst. (Pauza.) Jenom si pomyslete, Aňo... váš dědeček, praděd a všichni vaši předkové byli pány a vládli živými dušemi. Aňo, nedívají se na vás z každé višně na sadě, z každého lístku, z každého kmene lidské bytosti? A neslyšíte jejich lidské hlasy? Vládnout živými dušemi, vždyť to přerodilo nás všechny, ty, co žili před vámi, i vás, co žijete po nich. Tak vás to oslepilo, že vaše matka, vy a váš strýc už ani nepozorujete, že žijete na dluh, na cizí účet těch lidí, které nepouštíte dál než do předsíně... Zpozdili jsme se aspoň o dvě stě let, nemáme zhola nic, nemáme jasný poměr k minulosti, jenom filozofujeme, vzdycháme steskem anebo pijeme vodku. A je to přece jasné: Abychom mohli žít v přítomnosti, musíme nejdříve vykoupit svou minulost, skoncovat s minulostí! A minulost vykoupíme jenom strádáním, jenom opravdovou, ustavičnou prací. Pochopte to, Aňo. AŇA Dům, v němž žijeme, už dávno není náš dům. A já odtud odejdu, slibuji vám to. TROFIMOV Máte klíče od statku? Hoďte je do studny a odejděte. Buďte svobodná! Jako vítr. AŇA (nadšeně) Jak hezky jste to řekl! TROFIMOV Věř mi, Aňo. Ještě mi není třicet, jsem mlád, jsem ještě student, ale své jsem si už vytrpěl. Každou zimu odstůňu, vím, co je hlad, jsem nemocný, nemám klid, chudý jsem jak kostelní myš – co všecko mi nedal ochutnat osud, co na světě bych neznal! Ale srdce mé bylo vždycky, každou minutu, ustavičně, pořád, plno nejasných předtuch. Jde k nám štěstí, Aňo, já už je vidím. AŇA (zádumčivě) Vychází měsíc. (Jepichodov hraje na kytaru stále tutéž smutnou píseň. Vychází měsíc. U topolů Varja hledá Aňu a volá: ”Aňo, kde jsi?”) TROFIMOV Ano, vychází měsíc. (Pauza.) Aňo, věř mi: To štěstí je už blízko, čím dál je blíž a blíž, už slyším jeho kroky. A když je neuvidíme my, když my je nepoznáme, proč se tím trápit? Uvidí je jiní! HLAS VARJIN Aňo, kde jsi? TROFIMOV Zase ta Varja! (Rozzloben.) Ta se ušpehuje. AŇA Víte co? Pojďme k řece. Je tam hezky. TROFIMOV Veď mě, skřivánku. (Odejdou.) HLAS VARJI Aňo! Aňo! (Opona.) Autor: ČECHOV ANTON PAVLOVIČ Dílo: VIŠŇOVÝ SAD