SVATOPLUK ČECH
PRAVÝ VÝLET PANA BROUČKA DO MĚSÍCE (1888) – úryvek z kapitoly II. a V.
 
(Procitnutí. – Neobyčejné úkazy přírodní a pochybnosti pana Broučka. – Země Měsícem. – Falešné váhy na Měsíci. – Elegické rozjímání. – Pan domácí tančí kankán. – Kam se až dostaly Würflovy uzenky. – Logické kotrmelce pana Broučka s efektním zakončením kapitoly.)
 
Když mrákoty pana domácího minuly, shledal, že leží na dně jakési skalní rokle. Nad sebou pak uviděl překrásnou noční oblohu s jasnými hvězdami a srpovitým Měsícem. Ale srp ten byl úžasně veliký a tak podivně zbarvený, že pan Brouček nedůvěřoval svým očím.
Ačkoliv si je chtěl pouze promnouti, udeřil se do nich prudce rukama. A když potom usedl, podivil se, s jakou neobyčejnou pružností skoro samoděk se vztyčila, ba spíše vymrštila hořejší polovice jeho těla.
”Co se to děje se mnou?” pomyslil si s úžasem a znovu rozhlížel se vůkol. Nemýlil se prve. Sedí opravdu v okrouhlé rokli, jejíž dno uprostřed se vypíná ve skalní kužel, takže tvar kotliny dosti se podobá obrácené formě na bábovky. Hornina, z níž jest složena, září v nejjasnějším světle denním rozličnými krásnými barvami; ale nahoře rozpíná se tmavá, ba černá obloha noční, v níž myriády hvězd planou báječným leskem jako třpytné démanty, rozseté po smutečním rouchu. Mezi nimi svítí onen podivný půlměsíc – pan Brouček neviděl jaktěživ Měsíc tak veliký, a k tomu není tenhle ani stříbrný, ani zlatý, nýbrž kupodivu pestrý; málem řekl, že hledíš zpovzdáli na pěkný, zpola zastřený glóbus.
Pan domácí zavrtěl hlavou, a to mimo vůli tak prudce, že by si málem šíji byl vyvrtknul.
”Panebože, co je to se mnou?” mluvil k sobě pomaten. ”Jsem dnes jako splašený, jako bych měl v těle tisíc ďáblů. A kde to jsem? Nebe plno hvězd a zde v té rokli bílý den – jak to možná? A tenhle Měsíc – kdo viděl kdy takový hrozitánský a takový strakatý Měsíc! Mám nějaký zastřený sen, anebo jsem ztratil rozum?”
Pan Brouček byl skutečně jako v Jiříkově vidění. Konečně soustředil všechny myšlenky na otázku, co se s ním dálo, než upadl v bezvědomí nebo spaní, které skončilo tímto úžasným procitnutím.
Napjal paměť a brzy zachytil vůdčí nitku: připomněl si rozmluvu s panem Würflem o luně a zastávku před Svatovítským chrámem. Ostatní vzpomínky byly trochu kolísavé a nejisté, ale přece podařilo se mu stopovati svoji pouť k Starým zámeckým schodům, apostrofu, kterou věnoval Měsíci, chůzi po hřebenu zdi, zlezení zahradního domku, a co následovalo, než úžasný pád do nesmírné hloubky či vlastně výšky pozbavil ho smyslů. 
 
A teď prošlehla mu hlavou hrůzná myšlenka, že byl magickou silou, jíž se odjakživa tak obával, skutečně vytažen až na lunu, kterou za své noční pouti na úkor Země tak nadšeně velebil.
Bránil se té dobrodružné myšlence. Vždyť nikdy ani neslyšel ani nečetl, že by byl Měsíc někoho vytáhl výše než leda na štít nějaké střechy. A pak – co by tomu řeklo učení o přitažlivosti Země?
”Ne, ne!” konejšil se, ”to je myšlenka bláznovská! Vším je zajisté vinno jen to čertovské Würflovo pivo. Počkejme, podívám se na manžetu! – Hm, deset čárek – Inu ovšem, teď je všechno jasné.”
Ale přece nebylo nic jasné. Co pan Brouček spatřoval, mohlo arci za pozemských poměrů býti leda výtvorem chorobně podrážděné obraznosti nebo smyslového klamu; avšak pan domácí cítil, že má hlavu a smysly zcela v pořádku, že je úplně střízliv, ba že navzdor oněm desíti čárkám na manžetě netrpí ani nejmenší stopou nějaké kocoviny.
”E!” zvolal a vyťal si notný záhlavek, ačkoliv se chtěl jen lehce udeřiti v čelo, ”snad mi pomůže.”
Sáhl do náprsní kapsy pro knížku o Měsíci, z níž u Würfla četl, ale ruka zajela tam bezděky s takovou prudkostí, že podšívku protrhla a knížka trhlinou na klín vypadla.
”Kýho výra!” zabručel pan domácí. ”Což nám najednou rtuť místo krve v žilách? Musím se krotit!”
Ale navzdor tomu předsevzetí pleskl se otevřenou knihou, kterou chtěl jen ke čtení zvednouti, silně do nosu. Když ji chtěl odšinouti, octla se zase až na klíně a dosti dlouho trvalo, než ji vpravil do náležité distance, aby mohl pohodlně čísti.
Utekl se k této knize, poněvadž ji na Zemi přečetl jen povrchně.
Brzy našel tam, že na měsíční obloze září i ve dne hvězdy s koulí nebo srpem Země svorně vedle Slunce. A kde je toto?
Poobrátiv se trochu, spatřil na hvězdnaté obloze skutečně i Slunce – vlastně nespatřil, poněvadž musil zavříti oči před úžasně mocnou, oslepující jeho září, účinkující jako ohromné, nad pomyšlení silné elektrické světlo.
Již nebylo pochybnosti, že pan Brouček skutečně dostal se na Měsíc.
”Ó Bože, Bože, co jsi to na mne dopustil?” zaúpěl. ”Na Měsíci! To strašné! To sahá věru nad lidský rozum. A přece nemohu o tom již pochybovat. Tahle rokle je patrně jedním z těch drobných kráteříků, kterými je místy povrch Měsíce tak hustě obsypán jako dolíčky po neštovicích. A tamhleten půlměsíc je vlastně Země. – Ach bože, kdo si mohl pomyslit, že budu jednou na ni pohlížeti z Měsíce, že se pro mne stane sama Měsícem a z výše nebeské bude se ukrutně posmívati mému neštěstí!”
Znovu dal se do knihy, najde-li tam snad nějakou útěchu, ale když se dočetl, že přitažlivost Měsíce činí jen šestinu pozemské, že tudíž našich šest kilogramů váží tam pouze jeden kilogram, odložil knihu s hlubokým povzdechem: ”Ach, nyní pochopuji, proč jsem se knihou praštil do nosu. Zdvíhal jsem ji touž silou jako na Zemi, a ona je zatím zde na Měsíci šestkrát lehčí.”
 
V
(Měsíční architektura. – Velebný kmet. . – Měsíční domácnost. – Dostaveníčko všech umění. – Občerstvení, prozatím slíbené. – Náklonnost Měsíčanů ke květinám. – Pan Brouček začíná pochybovat o jejich zdravém rozumu. – Měsíční filosofie. – Broučkův krásný sen a trpké probuzení. – Ševel andělských perutí.)
 
Konečně ukázal Měsíčan stranou do výše a zvolal: ”Hle, ráj mých tužeb a cíl naší pouti!”
”Ten holubník?” podivil se pan Brouček.
A bylo to vskutku stavení podivné. Na vysokém sloupu, který měl tvar čapí nohy, vznášela se v povětří budova ne sice veliká, ale jevící bohatou směs prazvláštních tvarů. Byla to fantastická slepenina hranatých a kulatých partií, s odvážně vystrčenými arkýři v podobě draků a jiných nestvůr, s visutými galeriemi a křivými vikýři, se střechou v podobě zvonu nahoru obráceného, s okrouhlými vížkami spirálově točenými nebo nahoře zahnutými jako pastýřské hole – zkrátka, pravá míchanice nejnemožnějších slohů.
”Ctihodný Lunobor vystavěl si naschvál své sídlo v této výši, aby povznesen nad měsíční hemžení v nerušeném klidu nořil zraky do hvězdných run všehomíra,” vysvětloval Blankytný.
”Toť jako v pohádce zámek na slepičí noze! A ta výstavnost – ajajaj! Čínský blázinec nemůže být krásnější. Pěkně tu stavíte, hehehe!”
A pan Brouček, opřev dlaně o kolena, zevloval vzhůru s nevázaným chechtotem.
”Cože? Ty pozemský barbare, smíš se smáti výtvorům našeho stavitelství!” rozhorlil se Měsíčan. ”Ty, který jsi bydlel na Zemi bezpochyby v nějakém vlčím brlohu!”
”Pomalu s tou flintou, pane Blankytný! Naše příbytky jsou stokrát lepší než vaše. Alespoň se nepodobají bláznovským čiričárům, nýbrž mají své rovné čtyři stěny a svou poctivou tříhrannou střechu, jak se sluší na rozumné domy.”
”Vždyť jsem si to myslil! Tedy jenom na bídné kostky a jehlance vzmohla se vaše architektura! A dovedete žíti v celých městech z takových čtvercův a tříhranův, aniž byste zahynuli nudou! Ó, jak neskonale chudé a nízké jest vaše stavitelství proti našemu, kteréž mrtvé kamení jako hudbou bohův oživuje k vírnému tanci a volným vzletem fantazie kouzlí z něho nádherný přepych forem jako liány a květy báječného pralesa!”
”Jsem jen žádostiv, jak se dostaneme nahoru.”
”K čemu bych měl svého Pegasa? Sedni za mne!”
Měsíčan vyhoupl se na křídlatého bělouše a Brouček po některém váhání vylezl za ním. Kůň, rozepnuv na vybídnutí ”Vzhůru, Pegase!” šumná křídla, mžikem vznesl je ku prahu stavení, a když tam sestoupili, spustil se opět dolů.
Chodbou přicházel jim vstříc velebný stařec v temné říze, z které však bylo viděti jen málo, poněvadž celou přední část těla zakrývaly dlouhé a široké sněhobílé vousy a vzadu zase kadeřavé vlasy jako vlnící se mléko splývaly až na podlahu. Z bělostné této záplavy vyzíral jen ušlechtilý obličej, jehož pleť byla stejně jemná a průzračná jako pleť Blankytného. Vypadalo to, jako by stříbrná luna vyhlédala z liliových oblaků. Pod obrvím, podobným vločkám sněhu, zářily vážné zraky jako dvé jasných hvězd a na hlavě důstojně trůnila vysoká čepice, mající asi tvar jízdecké boty, obrácené podešvem nahoru a špičkou dopředu.
”Ó pěvče posvěcený, plesně vítán buď – již poleť křídlem racka na mou charou hruď!” zpíval cithodný kmet překrásným basem.
A když básník před ním klesl na kolena, stařec, skloniv se k němu, objal jej tak, že Blankytný nadobro zmizel v jeho bílých vlasech a vousech jako pod sněhovou závějí.
”A kdo tvůj divný soudruh, lahodně mi zjev! – V něm, zdá se, nekoluje našich luhů krev!” zadeklamoval pak stařec, hledě s úžasem na pana Broučka.
Básník vypracoval se z bělostné laviny a sdělil kmetovi, co věděl o našem příteli. Lunobor udiven kroutil hlavou, ale pozval pak oba hosty laskavě dál. Chůze chodbou byla dosti obtížná, poněvadž tam stálo tolik soch, krásných váz a jiných uměleckých předmětů, že musel pan Brouček míti dobrý pozor, aby něco nerozbil nebo nerozšlápl. Také komnata, do které je hostitel uvedl, byla přeplněna klenoty umění. Hned při vstupu upozornil je domácí pán na velikou uměleckou cenu koberce na podlaze rozestřeného, do něhož byl vetkán obraz slavného mistra, vyhnuli se tedy opatrně koberci, aby veledílo nepoškodili, ale museli přece kráčeti po špičkách, poněvadž i mozaiková práce podlahy měla cenu znamenitou. Že bylo všude plno soch a stěny plny vzácných maleb, rozumí se samo sebou. Ale i nábytek sám skládal se veskrze z uměleckých děl: skříně představovaly mistrně vyřezávané chrámky, kamna měla podobu nějaké apokalyptické nestvůry a malá alabastrová nádoba s pilinami, stojící v koutě na podlaze a ukrytá za skupinou soch, lahodila oku tvarem rozkošné lastury.
Lunobor uvedl své hosty ke stolu s drahocennou masivní prací a pokynul Broučkovi na křeslo, mistrné to řezbářské dílo, představující dvě sličné postavy ženské, jež držely v rukou měkký polštář sedadla. Filosof upozornil hosta na čarovný rej líbezných amoretů a grácií, plný smavého jasu a poetické nálady, jejž na plátěný povlak polštáře vkouzlil štětec velikého mistra.
Jen s ostychem usedl pan Brouček na to arcidílo, a sotvaže usedl, hned zase vyskočil, překvapen tajemnou hudbou, která se ozvala pod ním.
Měsíčané se usmáli a také panu Broučkovi napadly hned podobné hudební hračky pozemské.
  
Autor: ČECH SVATOPLUK
Dílo: PRAVÝ VÝLET PANA BROUČKA DO MĚSÍCE