SVATOPLUK ČECH
NOVÝ EPOCHÁLNÍ VÝLET PANA BROUČKA, TENTOKRÁTE DO XV. STOLETÍ (1889)
 
V
 
”Což tuto činíš? Kdo jsi?” zaznělo ostře nad zoufalým panem domácím.
Brouček zdvihl oči a bezděky vstal. Spatřilť před sebou vysokého, statného muže pěkné, dlouhým vousem obrostlé tváře, v oděvu skutečně malebném. Měl čepici zvláštního tvaru, dlouhý modrý plášť s červenou podšívkou, vpředu rozhalený, takže bylo pod ním viděti přiléhavý černý kabátec, ozdobený uprostřed na prsou vyšitým červeným kalichem, níže cosi jako krátkou, ke kolenům splývající sukni, bílou, dole obroubenou úzkým lemem z černé kožešiny, šikmo kolem boků kovaný stříbrný pás s kabelou, zavěšenou po pravé, a s dlouhým mečem po levé straně, konečně úzké zelené nohavice a nízké červené boty, vybíhající v ostré špičky.
”Prosím vás, řekněte mi, máme teď opravdu rok čtrnáct set dvacet?” otázal se pan domácí místo odpovědi.
”I ovšemť,” potvrdil muž, ohlédnuv se udiveně napravo i nalevo. ”Ale koho sě tážeš kromě mne, jsa tu se mnú sám druhý?”
Panu Broučkovi nyní svitlo, proč se také člověk s lucernou při jeho oslovení na všechny strany ohlížel. Jest patrné, že ti nevzdělaní staří Čechové nemají o zdvořilém vykání ani potuchy. Neboť že se dostal skutečně mezi staré Čechy, o tom nemohl již pochybovati.
(Doufám, že jsem svou staročeštinou neznalce již dosti oslnil, znalce pak dosyta pozlobil, a že mi proto čtenářové dovolí, abych ostatní řeči svých Staročechů podal prostou novočeštinou, leda tu a tam některým starožitným slovem neb obratem kořeněnou.)
”A povězte – pověz mi ještě,” ptal se dále zoufalý pan Brouček, ”jsi opravdu, čím se zdáš, nejsi pouhý přelud?”
”Přelud? Nevím, co tím chceš říci. Jsem Jan řečený Domšík a říkají mi Janek od Zvonu, toť od mého domu tuto, na němž vidíš vytesaný zvon.”
Pan Brouček si pomyslil, že se pramálo hodí pro domácího pána obláčet se po rytířsku a nosit po boku takový sáhodlouhý rožeň; ale útěchou mu bylo, že se tedy setkal alespoň s pořádným člověkem, s kolegou, a ne s ledajakou nájemnickou chamradí.
Zato prohlížel si ho staročeský domácí s patrnou nedůvěrou.
”Ale kdožpak jsi ty?” pokračoval ostře. ”Jistě cizozemec jakýs – a snad –” Oči Domšíkovy zableskly hrozivě.
”E, žádný cizozemec!” ohradil se pan Brouček. ”Jsem Čech a Pražan k tomu.”
”Lžeš. Vždyť mluvíš česky, až ohavno poslouchati, a takové šeredné pladry a hadry by nevzal na sebe poctivý Pražan.”
Pan Brouček stěží spolknul nevoli nad tím, že člověk s takovým strakatým masopustním oblekem, za který by se každý vzdělanec devatenáctého století styděl, smí tak pohrdlivě mluviti o jeho solidním, moderním šatě. Ale uznal, že musí především vyvrátit podezření staročeského kolegy, který ho snad také pokládá za špehouna. Co má říci? Kdyby řekl pravdu, odkud přichází, spatřoval by v tom onen buď nejapný šprým nebo tlachání blázna, kterého by dal zavříti do blázince, – a pan Brouček slýchal o bývalých blázincích hrozné věci. Konečně napadla mu jakás takás výmluva.
”Víte – víš, milý příteli,” začal nejistým hlasem, ”nebyl jsem dlouho v Čechách – potloukal jsem se po světě –”
”Toť jistě dávno tomu, co jsi odešel z domova?”
”I ba dávno,” lhal pan Brouček dále. ”Byl – jsem ještě malý hoch –”
”A jak se to stalo?”
”Jak? Jak? Hm – hm – Jak se to stává: komedianti – komedianti mne ukradli a odnesli.”
Pan domácí zapýřil se až do temna při té snižující lži, ke které se v okamžitém nedostatku onačejší výmluvy ve své tísni utekl.
”Světobežci že tě unesli? A byl jsi stále v cizině? Proč se vracíš nyní?” zkoumal dále Janek od Zvonu.
”Proč? Inu, toť víš – zastesklo se mi na stará kolena – vždyť znáš staré přísloví: Všude dobře, doma nejlíp.”
”A mluvíš pravdu?” zvolal Domšík, hledě mu pronikavě do očí. ”Jsi tedy pravý Čech? Nejsi pytač z vojska Zikmundova?”
Místo odpovědi zvidl pan Brouček slavně tři prsty k nebesům. Vždyť na ty dvě věci mohl přísahati s čistým svědomím.
Staročech byl patrně přesvědčen a ptal se vlídněji: ”Jak se jmenuješ?”
”Matěj Brouček.”
”Brúček? Jistě přezdívka, kterou ti dali oni tuláci. Nevíš-li, jak se nazýval tvůj otec a čím byl?”
Pan Brouček musel s lítostí zapříti svého otce a na svém poctivém, váženém příjmení nechati hanu komediantské přezdívky, aby snad Jankovi nenapadlo pátrati po jeho příbuzných, z čehož by mohly nastati všelijaké zmatky.
”A přišel jsi teprve nyní do města?” vyzvídal ještě Domšík.
”Ano, či vlastně včera –”
”Zajisté pozdě večer? Neb za světla neprošel bys v tomto oděvu do města. A jistě vešel jsi branou Koňskou nebo Svinskou?”
Pan domácí vzhlédl na tazatele, nechce-li ho snad urážeti, ale Janek od Zvonu vysvětloval vážně, že jsou obě jmenované brány nejméně střeženy, poněvadž na polední straně neleží nepřítel.
Brouček uznal v duchu blahodárnost našich nynějších komisí pro pojmenování ulic a pak zavrtala se mu do hlavy zmínka o nepříteli.
”Na té straně že neleží nepřítel?” pravil. ”Ty můj bože, což je Praha obležena?”
”Jakže? Možno-li, že nevíš o nesmírném vojsku křižíckém, sebraném ze všech národů a pronárodů světa, s nímž Zikmund již dvě neděle leží před Prahou na straně půlnoční, od hradu Pražského až k Holíšovicům?!”
Nyní teprve porozuměl pan Brouček obvinění z vyzvědačství a žaloval v duchu s těžkým povzdechem: ”Tak! To ještě scházelo! Není dost na tom, že mě rarach zanesl do starodávné Prahy: ještě se to muselo státi zrovna v době, kdy ji obléhá ten zlořečený Zikmund. Teď tu ke všemu zažiju bombardování a budu snad rád, najím-li se koňského masa, ne-li něčeho ještě horšího!”
Domšík zatím vysvětloval dále: ”Nezavíráme sice bran, ale střežíme je pilně a v městě máme pozor na všechny lidi podezřelé, které zvláštní zřízenci k tomu ustanovení přísně zkoumají a ven vyváděti dávají. Těm bys za světla neušel. Kde jsi hospodou?”
”Nikde. Bloudil jsem celou noc po ulicích.”
”A nepotkal jsi rychtáře s konšely?”
”Jakého rychtáře? Jaké konšely?”
”Chodí s hůlkami –”
Janek od Zvonu řekl vlastně po staročesku ”s hólkami”, z čehož povstalo malé nedorozumění, až pak důraznějším prodloužením ”s hólkami” a přidanou proměnou ”s huolkami” mravné udivení Broučkovo zažehnal.
”S hůlkami postříbřenými, které jsou znamením jejich úřadu. Věz, že máme odstara zákon: když u večer vyzvoní v rychtářův zvonec, tehdy nemá nikdo jíti bez světla ulicemi, nechce-li být jat a trestán rychtářem neb podrychtářím, který v noci se svými biřici chodí po městě. V čas potřeby provází ho také několik konšelů neb i sousedů přísežných. I nyní konají se pilně tyto noční hlídky, ač mimo to má dozor nad městem dvanácte hejtmanů, osm volených od nás Pražanů, čtyři pak od táborův a ostatních přespolních, kteřížto hejtmané řídí vojenské věci a pečují zejména o střežení bran a zdí městských. Jest věru zázrak, že jsi se v tomto podezřelém obleku nejen do města dostal, ale i celou noc chůzí po ulicích stráviti mohl, na žádnou ponůcku nebo stráž nenaraziv.”
Nyní poznal zase pan Brouček, proč noční chodec nesl lucernu a proč ihned tasil zbraň; tušilť zajisté v panu domácím, jdoucím beze světla, nějakého zákeřníka.
”Jsou to krásné poměry v té staré Praze!” – pomyslil sobě náš hrdina.  ”Sotva jsem do ní mrknul okem, a již začíná litovat každého slova, které jsem kdy řekl proti naší správě obecní. Ó zlatá Praho devatenáctého století! Když si pomyslím, že bych se měl pokaždé ke Kohoutovi nebo na Hradčany vlíkat s lucernou a potom každému na sebe svítit, odkud jdu a kdy se vracím domů! A kdybych ji někde ztratil, vyspal bych se v base! A pěkně by vypadaly naše živé ulice za tmy, až by se v nich kmitaly a třepetaly roje takových svatojanských mušek a bludiček!”
”A proč jsi nehledal noclehu v některé hospodě? Nemáš-li peněz?” otázal se staročeský měšťan.
Brouček hned neodpověděl. Dotaz uvedl mu na mysl nový svízel. Měl sice v tobolce něco peněz, ale pořídí tu s nimi asi stejně jako na Měsíci. Husité nebudou chtít bezpochyby také rozuměti ani němčině, ani maďarštině. A tu mu napadl zase poklad nedávno nalezený. Ach bože, v divokém běhu od brány zapomněl docela na kontrolu ulic, a kdož ví, najde-li branku s ptáky v té bohapusté míchanici a strakatině středověkých domů. A kdyby ji našel, kdož ví, dostane-li se podruhé k pokladu, jenž patrně není opuštěný a zapomenutý, nýbrž patří buď ještě králi Václavovi, který snad dosud žije, nebo jinému středověkému boháči, který ho tam ukryl v tom bouřlivém husitském čase. A konečně, co by mu bylo platno bohatství v obleženém městě, z kterého bude třeba rád, dostane-li se s holým životem. Ach, s radostí by obětoval všechny ty klenoty, aby se z divokého středověku dostal nazpět do spořádané, vzdělané Prahy moderní! Poklad krále Václava byl tedy pouhým luzným snem, který mu zazářil na okamžik jen proto, aby tím bolestnější bylo procitnutí.
Skutečná žalost zachvívala hlasem pana domácího, když konečně odpověděl: ”Mám sice nějaký pakatel, ale to jsou peníze, které zde neudám. Jsem žebrák, hotový žebrák.”
”Proto tedy tvé zoufalé konání před chvílí, když jsem tě pozoroval oknem svého domu?” pravil Domšík útrpně. ”Utěš se, milý. Všakť bude lépe. Prozatím buď mým hostem.”
Pojednou se však zarazil, jako by si připomínal důležitou věc, a zvolal opět přísněji: ”Ale poslouchej, Matěji, jsi podobojí?”
”Pod obojí?” opakoval pan Brouček s podivením, nechápaje smysly otázky.
”Přijímáš pod obojí způsobou?” doplnil Janek od Zvonu.
”Pod obojí způsobou?” opakoval znovu pan domácí a mnul si čelo; nechápalť dosud ničeho.
”Nerozumíš-li?” zvolal onen již netrpělivě. ”Tážu se, přijímáš-li také pod způsobou vína?”
”Ach tak!” oddechl si s úsměvem pan Brouček, domnívaje se, že konečně chápe a že dotaz Jankův souvisí s pohostinstvím dříve nabídnutým. V duchu si řekl, že je staročeská řeč náramně šroubovaná; jakých tu oklik místo krátké otázky: Piješ-li víno? Ale nahlas odpověděl vesele: ”I toť se rozumí, že jsem pod obojí. Pod obojí, haha – dosti dobrý nápad! Bodejť bych nepil také víno, příteli; ale mám-li říci pravdu, dobrá chmelovina je mi přece nade všechno.”
Domšík couvl skoro leknutím a napřáhl proti němu ruku: ”Ustaň, rouhavý jazyku! Chceš-li smích pobíjeti svatou věrou naší?”
Ale v tom se rozpomenul a pokračoval mírněji: ”Ovšem, pravil jsi, žes odmala přebýval v cizích zemích; možná proto, že nevíš o pravdě boží mistrem Janem Husí, Jeronýmem, Jakoubkem ze Stříbra a jinými mistry nám hlásané. Ale jistě slyšel jsi, kterak oba svatí mučedníci naši ukrutně jsou upáleni v Kostnici od papeže, biskupů a jiných kněží Antikristových.”
”O tom jsem, pravda, něco slyšel a četl. Ale proč vlastně Husa upálili, to dobře nevím. Tuším, že si rozlil ocet s pány pátery. Vyskočil povídal jednou, že prý Hus byl kacíř –”
”Hus – kacíř?” rozkřikl se Domšík, zajiskřiv divoce očima a chopiv rukojeť svého meče. ”Hus, který nám kázal pravé slovo boží, který chtěl očistiti církev od všelikých bludův i mrzkých nálezkův lidských a ji navrátiti k apoštolské ryzosti prvotní, Hus, který káral pýchu, lakomství a nemravnost zlých kněží, až zuřivou jejich mstivostí křivě jest odsouzen a smrtí ohavnou usmrcen na věčnou potupu země naší a jména českého – Hus že jest kacíř, pravíš, rouhači nešlechetný?!”
Přitom dotíral prudce na Broučka, skřípaje zuby a potrhávaje rukojetí meče, že onen všecek se třesa bázlivě couval a v úzkosti koktal: ”Ale vždyť nepovídám já, že byl Hus kacíř, – povídal to jednou při pivě Vyskočil, když se dostal do hádky s Klapzubou, kterému někdy žertem říkáme husita ... A Vyskočil je krejčí – má práci v semináři – toť se ví, že musí být klerikální, když je od klerik živ. Ale já nemám konečně nic proti Husovi; vždyť jsem sedal U kohouta zrovna pod jeho obrazem.”
Ačkoliv Domšík té omluvě jen zčásti rozuměl, byl hněv jeho přece ukrocen. Odtáhl ruku od meče a ptal se živě: ”Chceš tedy odstoupiti bludů papeženských a státi se vyznavačem učení Husova?”
To byla choulostivá otázka. Pan Brouček v rozpacích mlčel a škrabal se za ušima. ”Pěkná historie!” pravil si v duchu. ”Jaktěživ jsi se o náboženské věci hrubě nestaral a teď přicházíš do takové bryndy! Státi se husitou, děkuju pěkně. Takovým husitou, o jakých jednou žertovně mluvil pan doktor Rieger na radnici, – takovým husitou, který pronásleduje biskupy dobře pečené a šťavnatým zelím obložené, takovým jsem také z plného srdce, alespoň až do sv. Martina. Ale abych snad – tento – nějaké hlouposti s vírou – tento – proti pánům páterům – snad dokonce s nějakým takovým ohřebíkovaným cepem – děkuju pěkně. A vlastně ani dobře nevím, jaké ti lidé měli náboženství. Jenom jsem slyšel, že prý s jinověrci nedělali žádné velké orace ...”
Až mu přeběhl mráz po zádech, když si vzpomněl na některé historky, které o tom slyšel a četl.
Janek od Zvonu díval se zatím netrpělivě na rozpačitého Broučka, a nedočkav se odpovědi, pokračoval hlasem opět vlídným: ”Zdá mi se, že nechceš přichýliti srdce k čistému zákonu božímu a že hodláš setrvati v bludech svých. Je-li tomu tak, vyjdi rychle z města, neboť věz, že netrpíme v Praze žádného podjednou. Vyvedu tě sám před bránu, neboť jinak snadno by se mohlo státi, že bys zdráv odtud nevyvázl. Ostatně, tam venku ti asi také dobře nebude. Setkáš-li se s německými křižáky, zle toho požiješ; neboť upalují bez milosti každého Čecha, který se jim dostane do rukou, nedbajíce, je-li husita nebo katolík.”
Vyhlídka tato měla žádoucí účinek.
”Vždyť neříkám,” pravil pan domácí úzkostlivě, ”že jsem proti vaší víře. Myslím si také, že nemuseli Husa hned upálit a že vůbec celá inkvizice nestála za nic.”
”A chceš také přijímati pod obojí způsobou? Chceš přijímati tělo a krev Pána našeho pod způsobou chleba a vína, jak to Kristus o poslední večeři ustanovil a jak také apoštolové i první křesťané činili?”
”I pročpak bych nedělal, co dělali apoštolové? To přece nemůže být žádným hříchem.”
V duchu nespokojil se pan Brouček touto sofistickou omluvou, nýbrž dodal si ještě: ”Však tak brzo k přijímání nepůjdu!”
Janek od Zvonu byl jeho odpovědí úplně usmířen. Všechna nedůvěra zmizela z jeho obličeje, zraky přívětivě zazářily a pravice vztáhla se přátelsky k panu Broučkovi.
”Nuže, Matěji, nyní buď mi srdečně vítán! Jsi náš a budeš s námi brániti svobodu zákona božího. Pojď se mnou do mého domu; později ti ještě lépe vyložím učení našich mistrů. – Zajisté jsi ospalý, prochodiv celou noc?”
”Přiznávám se, že bych si opravdu rád na nějakou hodinku schrupnul.”
”Prospíš se u mne. Pojď již!”
 
***
 
VI
 
***
 
”Nyní jsi přece člověku podoben,” pravil s uspokojením hostitel. ”Zbývá ti jedno, vybrati sobě některou zbraň, kterými jsem hojně zásoben.”
”I, se zbraní mi dej svatý pokoj! Kdybych stál o vojenskou marnost a parádu, mohl jsem se dáti dávno k městským ostrostřelcům nebo granátníkům.”
”Však my nenosíme zbraní pro marnost, než z potřeby.”
”Z jaké potřeby? Proboha, snad že nejste jisti jeden před druhým? Copak je tu v Praze tak nebezpečno, že se neodvažujete ani ve dne neozbrojeni na ulici? Což nemáte policii, která by chránila pokojného občana proti lotrovině?”
”O lotry neběží. Zdali jsem ti nepravil, že Zikmund s vojskem svým leží před městem?”
”Ach, zapomněl jsem na to zpropadené obležení. Je to náramně smutná věc, ale zbraň by mi při tom ďasa pomohla. Takovým bláhovcem nebudu, abych se postavil proti vojsku, a pokojného člověka nechají snad také s pokojem; ne-li, bránit se nebudu, poněvadž bych nic nepořídil a darmo vojáky ještě více podráždil. To poručím raději duši pánubohu a nechám se rozsekat.”
”Co pravíš? Zajisté žertuješ. Nevěřím, by který muž tak hanebně smýšlel a sám hubu svou vyznával. Nebyl bys hoden ani té sukně ženské, proti které jsi se tak bránil. Možno-li, že bys, muž jsa a zdravé maje paže, bez obrany jako skot schýlil šíji pod meč vrahův? Nikoli. Zmužila půjdeš s námi v boj proti žoldnéřům Zikmundovým.”
”Ale dovol, co je mně po Zikmundovi? Máte-li vy s ním něco, vyřiďte si to sami a nechte na pokoji člověka, kterého se ta záležitost pranic netýká. Já jsem tu cizinec a přicházím do té celé ošklivé věci jako Pilát do Kréda.”
Domšík prudce ustoupil, a měře hosta plamenným pohledem, zvolal hněvivě: ”Ha, tedy jsi přece lhal, vydávaje se za pravého Čecha! Křivě jsi přísahal! Hle, Zikmund nelšechetný, syn nehodný přeslavné paměti krále Karla, tak zapomněl se na svém rodu a své cti, že sebral ohromné vojsko cizozemců proti vlastnímu lidu svému a jako katan zpupného Říma přichází sem, aby ohněm a mečem vyplenil víru naši, rozšlapal práva naše, vydal nás na potupu svatého mistra našeho, ne jako laskavý vládce, než jako zuřivý tyran mocí sobě vyložil na mrzké čelo velebnou korunu svatováclavskou: který tu věrný syn té země nezahořel by spravedlivým hněvem a nevytrhl meč na odvrácení té zhouby a potupy, který pravý Čech mohl by říci, že není jeho ta pře, a slože ruce v klín lhostejně přihlížeti, ani jeho bratří radostně nasazují statky a hrdla v boji nerovném a rozhodném! Již poznávám, že přijal jsem zrádce pod střechu svou.”
Ustrašený pan Brouček zakoktal: ”Ale co ti napadá? Vždyť jsem také Čech a nemám nic proti vlastencům; sám jsem vystřílel hezkých pár krejcarů národním střelcem ... Je-li pravda, že je ten Zikmund takový darebný člověk, jak povídáš, přeju mu ze srdce, aby dostal pořádný výprask.”
”Ovšem, tvoje nevědomost je ti omluvou,” přiznal Staročech. ”Zapomněl jsem zase, že nevíš, co se děje v Čechách. Nuže, nyní znáš naši při a budeš s námi státi ve svatém boji.”
”Ale – milý příteli, copak vám budu platen? Jsem starý chlap a neumím se zbraní zacházet. Ani za mladých let mě při odvodu nechtěli, že jsem ploskonohý, že mám tlustý krk a bůhvíco ještě. Mnoho byste si na mně nechytli a velkou parádu bych vám také nedělal. A vůbec se divím, že nutíte také civilisty do zbraní; k čemupak máte řádné vojsko?”
”Mluvíš-li o najatých žoldnéřích, těch nemáme. My sami jsme vojsko. Všickni věrní pražští měšťané, řemeslníci, podruzi, bohatí i chudí, mladí i staří, kdo zbraň unésti nemůže, všickni jsme vzhůru na obranu svého města, kalicha, cti a svobod země České. A z venkova přichvátali nám na pomoc táboři, Žatečtí, Lounští, Slanští a jiní, tisíce lidu selského, pobivše železem své cepy a vyměnivše své otky za šípy a sudlice; i ženy a panny spěchají s nimi srdnatě v boj, ba i pacholata malá, jejichž ruka sotva kamenem umí loučiti – všickni jsouce hotovi raději položiti život svůj než poddati se nepříteli. A ty, muž silný a zdravý, chtěl bys zbaběle boji se vyhnouti?”
Tato řeč Domšíkova zadala panu domácímu novou ránu.
”Do horšího už jsem se nemohl dostat!” – hořekoval v duchu. – ”Myslil jsem, že vedou řádnou vojnu, a oni zatím dělají jen revoluci. Broučku, Broučku, ani v nejošklivějším snu ti nikdy nepřišlo na mysl, že se jednou dostaneš mezi povstalce! Arci, dlouho ta rebelie asi nepotrvá. Dopadne to jako v roce osmačtyřicátém. Až jim vojsko rozstřílí několik barikád, rozutíkají se do všech konců a ty venkovské gardy nejdřív. A pak začne vojenský soud pracovat olovem a oprátkou ... Co si mám počít! Řeknu-li ‚ne‘, dost možná, že mě ten zhorka nakvašený Janek přece probodne. A kdybych i zdráv odtud vyšel, dole na náměstí mě očekává sotva něco lepšího.”
Tanula mu sice na mysli Svinská brána, za níž neleží vojsko, že by tudy mohl upláchnouti do Nuslí nebo do Vršovic a tam počkati, až bude povstání potlačeno; ale pochyboval, že by ve svém obleku z města vyvázl, – zajisté by ho cestou někde zadrželi a snad utloukli jako domnělého cizáka a nepřítele. A konečně, kdož ví, jak teprve vypadá staročeský venkov!
S těžkým srdcem rozhodl se tedy, že prozatím Domšíkovi naoko vyhoví a vyčká vhodnou příležitost, aby se mu nějak vysmekl z klepet, než boj skutečně začne. Pravil tedy s líčenou zmužilostí: ”Když jdete všichni, nezůstanu přece sám za pecí!”
”Takové slovo muži sluší,” řekl Staročech usmířen. ”Ale slyš! Není radno ni v žertu mluviti u nás ony zbabělé řeči, které jsi prve mluvil; snadno bys za ně utržil ránu železným cepem. – Nyní pojď se mnou do světnice, kde moje žena s dcerou uchystaly snídaní nebo spíše již malý oběd, neb za nynější doby vycházejíce z domu nikdy nevíme, kdy se zase vrátíme.”
Host byl tomuto obratu od vojenských věcí ke kuchyňským velmi povděčen. Byl již notně vyhladovělý. Šel tedy chutě za hostitelem, hrubě si ani nevšímaje, jak špatně se mu kráčelo v těsných nohavicích a předlouhých škorních.
Byl zvědav na staročeskou kuchyni. Dle dosavadních zkušeností ve středověku neočekával příliš jemné a vybrané přípravy; ale zato nadál se jadrné podstatnosti, ke které mu již kuchař hlad přidá všeho žádoucího koření.
Poněkud ho jen tísnila myšlenka na představení dámám: nechť cokoli řeknou spanilé čtenářky, zatajiti nemohu, že panu Broučkovi bývá všude jinde volněji než v dámské společnosti.
  
Autor: ČECH SVATOPLUK
Dílo: NOVÝ EPOCHÁLNÍ VÝLET PANA BROUČKA, TENTOKRÁTE DO XV. STOLETÍ