KAREL ČAPEK R. U. R. (1920) – úryvky úryvek z 2. dějství (Pauza) DR. GALL Slyšíte? DOMIN Hučení. Jako vítr. DR. GALL Jako daleká bouře. FABRY (rozsvítí žárovku na krbu) Sviť, hromničko lidstva! Ještě dynama běží, ještě tam jsou naši – Držte se, muži v elektrárně! HALLEMEIER Byla to veliká věc, být člověkem. Bylo to něco nesmírného. Ve mně bzučí milión vědomí jako v úle. Milióny duší se do mne slétají. Kamarádi, byla to veliká věc. FABRY Ještě svítíš důmyslné světélko, ještě oslňuješ, záři, vytrvalá myšlenko! Vědoucí vědo, krásný výtvore lidí! Plamenná jiskro ducha! ALQUIST Věčná lampo boží, ohnivý voze, svatá svíce víry, modli se! Oltáři obětní – DR. GALL První ohni, větvi hořící u jeskyně! Ohniště v táboře! Hranice strážní! FABRY Ještě bdíš, lidská hvězdo, záříš bez kmitu, dokonalý plameni, duchu jasný a vynalézavý. Každý tvůj paprsek je veliká myšlenka – DOMIN Pochodeň, která koluje z ruky do ruky, z věku do věku, věčně dál. HELENA Večerní lampa rodiny. Děti, děti, musíte už spat. (Žárovka zhasne.) FABRY Konec. HALLEMEIER Co se stalo? FABRY Padla elektrárna. Teď my. (Zleva se otevrou dveře, v nich stojí Nána.) NÁNA Na kolena! Přišla hodina soudu! HALLEMEIER Hrome, tys ještě živa? NÁNA Dělejte pokání, nevěřící! Je konec světa Modlete se! (Běží pryč.) Hodina soudu – HELENA Sbohem, vy všichni, Galle, Alquiste, Fabry – DOMIN (otevře dveře vpravo) Sem, Heleno! (Zavře za ní.) Teď rychle! Kdo bude u vrat? DR. GALL Já. (Venku hluk.) Oho, už se to začne. Nazdar, hoši! (Běží vpravo tapetovými dveřmi.) DOMIN Schody? FABRY Já. Jděte k Heleně. (Utrhne si květ z kytice a odchází.) DOMIN Předsíň? ALQUIST Já . DOMIN Máte revolver? ALQUIST Děkuji, já nestřílím. DOMIN Co chcete dělat? ALQUIST (odchází zemřít.) HALLEMEIER Já zůstanu tady. (Zdola rychlá střelba.) HALLEMEIER Oho, Gall už hraje. Jděte, Harry! DOMIN Hned. (Prohlíží dva brovninky.) HALLEMEIER U čerta, jděte k ní! DOMIN Sbohem. (Odejde vpravo za Helenou.) HALLEMEIER (sám) Teď honem barikádu! (Shodí kabát a tahá pohovku, křesla, stolky ke dveřím vpravo.Otřásající výbuch.) HALLEMEIER (nechá práce) Zatracení lotři, mají bomby! (Nová střelba.) HALLEMEIER (pracuje dále) Člověk se musí bránit! I když – i když – Nedejte se, Galle! (Výbuch.) HALLEMEIER (vztyčí se a naslouchá) Tak co? (Uchopí těžkou komodu a táhne ji k barikádě. Do okna stoupá za ním po žebříku Robot. Vpravo střelba.) HALLEMEIER (pachtí se za komodou) Ještě kousek! Poslední hradba... Člověk se ... nesmí... nikdy dát! (První robot seskočí z okna a probodne Hallemeiera za komodou. Druhý, Třetí, Čtvrtý Robot skáče z okna. Za nimi Radius a další Roboti.) RADIUS Hotovo? 1. ROBOT (vstává od ležícího Hallemeiera) Ano. (Zprava vejdou noví Roboti.) RADIUS Hotovi? JINÝ ROBOT Hotovi. (Jiní Roboti zleva.) RADIUS Hotovi? JINÝ ROBOT Ano. (Dva Roboti vlekou Alquista) Nestřílel? Zabít ho? RADIUS Zabít. (Podívá se na Alquista.) Nechat. ROBOT Je to člověk. RADIUS Je to Robot. Pracuje rukama jako roboti. Staví domy. Může pracovat. ALQUIST Zabte mne. RADIUS Budeš robit. Budeš stavět. Roboti budou mnoho stavět. Budou stavět nové domy pro nové Roboty. Budeš jim sloužit. ALQUIST (tiše) Ustup, Robote! (Poklekne u mrtvého Hallemeiera a zvedá mu hlavu.) Zabili ho. Je mrtev. RADIUS (vystoupí na barikádu) Roboti světa! Padla moc člověka. Dobytím továrny jsme pány všeho. Etapa listva je překonána. Nastoupil nový svět! Vláda Robotů: ALQUIST Mrtvi! RADIUS Svět patří silnějším! Kdo chce žít, musí vládnout. Jsme pány světa! Vláda nad moři a zeměmi! Vláda nad hvězdami! Vláda nad vesmírem! Místo, místo, víc místa pro Roboty! ALQUIST (ve dveřích vpravo) Co jste udělali? Zahynete bez lidí! RADIUS Není lidí. Roboti; do práce! Marš! (Opona) *** (Zprava vklouzne Robotka Helena.) HELENA Prime! Pojď sem honem! PRIMUS (vejde) Co chceš? HELENA Podívej se, co tu má trubiček! Co s tím dělá? PRIMUS Pokusy. Nesahej na to. HELENA (dívá se do mikroskopu) Koukni jen, co tu je vidět! PRIMUS To je mikroskop. Ukaž! HELENA Nesahej na mne! (Porazí zkumavku.) Ach, teď jsem to vylila! PRIMUS Cos to udělala! HELENA To se utře. PRIMUS Zkazila jsi mu pokusy! HELENA Jdi, to je jedno. Ale je to tvá vina. Neměls ke mně chodit. PRIMUS Nemuselas mne volat. HELENA Nemusels chodit, když jsem tě volala. Jen se podívej, Prime, co tady má pán napsáno! PRIMUS Na to se nesmíš dívat, Heleno. To je tajemství. HELENA Jaké tajemství? PRIMUS Tajemství života. HELENA To je hrozně zajímavé. Samé číslice! Co to je? PRIMUS To jsou vzorce. HELENA Nerozumím. (Jde k oknu.) Ne, Prime, podívej se! PRIMUS Co? HELENA Slunce vychází! PRIMUS Počkej, já hned – (Prohlíží knihu.) Heleno, tohle je ta největší věc na světě. HELENA Tak pojď sem! PRIMUS Hned, hned – HELENA Ale Prime, nech toho protivného tajemství života. Co ti je po nějakém tajemství? Pojď se podívat, honem! (Primus jde za ní k oknu) Co chceš? HELENA Slyšíš? Ptáci zpívají. Ach Prime, já bych chtěla být ptákem! PRIMUS Čím? HELENA Já nevím, Prime. Mně je tak divně, já nevím, co to je: jsem jako pošetilá, ztratila jsem hlavu, bolí mě tělo, srdce, všechno bolí – A co se ti mně stalo, ach, to ti neřeknu! Prime, já musím, myslím, umřít! PRIMUS Není ti někdy, řekni, Heleno, jako by bylo lépe umřít? Víš, snad jenom spíme. Včera ve spaní jsem zas mluvil s tebou. HELENA Ve spaní? PRIMUS Ve spaní. Mluvili jsme nějakým cizím nebo novým jazykem, protože si ani slovo nepamatuju. HELENA O čem? PRIMUS To nikdo neví. Já sám jsem tomu nerozuměl, a přece vím, že jsem nikdy nemluvil nic krásnějšího. Jak to bylo, a kde, nevím. Když jsem se tě dotkl, mohl jsem umřít. I místo bylo jiné než všechno, co kdo na světě viděl. HELENA Já jsem ti našla místo, Prime, to se podivíš. Bydleli tam lidé, ale teď to zarostlo a jakživ tam nikdo nepřijde. Jakživ nikdo, jenom já. PRIMUS Co tam je? HELENA Nic, domek a zahrada. A dva psi. Kdybys viděl, jak mně lížou ruce, a jejich štěňata, ach, Prime, nic snad není krásnějšího! Vezmeš je na klín a chováš a pak už nemyslíš na nic a nestaráš se o nic, až slunce zapadne; když potom vstaneš, je ti, jako bys udělal stokrát víc než mnoho práce. Ne, jistě, já nejsem k ničemu; každý říká, že nejsem k žádné práci. Já nevím, jaká jsem. PRIMUS Jsi krásná. HELENA Já? Jdi, Prime, co jsi to řekl? PRIMUS Věř mně, Heleno, já jsem silnější než všichni Roboti. HELENA (před zrcadlem) Já že jsem krásná? Ach, ty hrozné vlasy, kdybych si do nich mohla něco dát! Víš, tam v zahradě si vždycky dám do vlasů květiny, ale není tam ani zrcadlo, ani nikdo – (Nakloní se k zrcadlu.) Ty že jsi krásná? Proč krásná? Jsou krásné vlasy, které tě jenom tíží? Jsou krásné oči, které zavíráš? Jsou krásné rty, do kterých se jen koušeš, aby to bolelo? Co je to, nač je to, být krásná? – (Uvidí v zrcadle Prima.) Prime, to jsi ty? Pojď sem, ať jsme tam vedle sebe! Hleď, ty máš jinou hlavu nežli já, jiná ramena, jiná ústa – Ach, Prime, proč se mi vyhýbáš? Proč musím za tebou běhat celý den? A pak ještě říkáš, že jsem krásná! PRIMUS Ty utíkáš přede mnou, Heleno. HELENA Jak jsi se učesal? Ukaž! (Vjede mu oběma rukama do vlasů.) Sss, Prime, nic není na hmat jako ty! Počkej, musíš být krásný! (Vezme z umyvadla hřeben a češe Primovi vlasy do čela.) PRIMUS Není ti někdy, Heleno, že najednou ti tluče srdce: Teď, teď se musí něco stát – HELENA (dá se do smíchu) Podívej se na sebe! ALQUIST (vstává) Co – cože, smích? Lidé? Kdo se vrátil? HELENA (pustí hřeben) Co by se s námi, Prime, mohlo stát? ALQUIST (motá se k nim) Lidé? Vy – vy – vy jste lidé? HELENA (vykřikne a odvrátí se) ALQUIST Vy jste snoubenci? Lidé? Odkud se vracíte? (Hmatá na Prima.) Kdo jste? PRIMUS Robot Primus. ALQUIST Jak? Ukaž se, děvče! Kdo jsi! HELENA Robotka Helena. ALQUIST Robotka? Obrať se! Co, ty se stydíš? (Bere ji za rameno.) Ukaž se mi, Robotko! PRIMUS Jářku, pane, nechat ji! ALQUIST Jakže, ty ji chráníš? – Jdi ven, děvče! HELENA (vyběhne) PRIMUS Nevěděli jsme, pane, že tu spíš. ALQUIST Kdy byla udělána? PRIMUS Přede dvěma roky. ALQUIST Od doktora Galla? PRIMUS Jako já. ALQUIST Tak tedy, milý Prime, já – – – já musím dělat nějaké pokusy na Gallových Robotech. Záleží na tom všechno další, rozumíš? PRIMUS Ano. ALQUIST Dobrá, doveď to děvče do pitevny. Budu ji pitvat. PRIMUS Helenu? ALQUIST Nu ovšem, říkám ti. Jdi, připrav všechno. – Nu tak, bude to? Mám zavolat jiné, aby ji přivedli? PRIMUS (uchopí těžkou třecí paličku) Hneš-li se, rozbiju ti hlavu! ALQUIST Tak tedy rozbij! Jen rozbij! Co budou pak dělat Roboti? PRIMUS (vrhne se na kolena) Pane, vezmi si mne! Jsem stejně udělán jako ona, ze stejné látky, stejného dne! Vezmi si můj život, pane! (Roztrhne kazajku.) Řež tady, tady! ALQUIST Jdi, já chci pitvat Helenu. Dělej honem. PRIMUS Vezmi si mne místo ní; řež do těchhle prsou, ani nevykřiknu, ani nevzdychnu! Vezmi stokrát můj život – ALQUIST Pomalu, hochu. Ne tak marnotratně. Copak ty nechceš žít? PRIMUS Bez ní ne. Bez ní nechci, pane. Nesmíš zabít Helenu! Co ti to udělá, vzít mně život? ALQUIST (dotýká se něžně jeho hlavy) Hm, já nevím – Poslyš, chlapíku, rozmysli si to. Je těžké umírat. A je, vidíš, je lépe žít. PRIMUS (vstává) Neboj se, pane, a řež. Jsem silnější než ona. ALQUIST (zazvoní) Ach, Prime, jak je to dávno, co jsem byl mladým člověkem! Neboj se, Heleně se nic nestane. PRIMUS (rozepíná kazajku) Jdu, pane. ALQUIST Počkej. (Vejde Helena.) ALQUIST Pojď sem, děvče, ukaž se mi! Ty tedy jsi Helena? (Hladí ji po vlasech.) Neboj se, necouvej. Pamatuješ se na paní Dominovou? Ach, Heleno, jaké ta měla vlasy! Ne, ne, ty se na mne nechceš podívat. Tak co, děvče, je pitevna uklizena? HELENA Ano, pane. ALQUIST Dobře, pomůžeš mi, viď? Budu pitvat Prima. HELENA (vykřikne) Prima? ALQUIST Nu ano, ano, musí to být, víš? Chtěl jsem – vlastně – ano, chtěl jsem pitvat tebe, ale Primus se nabídl za tebe. HELENA (zakryje si tvář) Primus? ALQUIST Ale ovšem, co na tom? Ach, dítě, ty umíš plakat? Řekni, co záleží na nějakém Primovi. PRIMUS Netrap ji, pane! ALQUIST Ticho, Prime, ticho! – K čemu ty slzičky? Nu bože, nebude Prima. Zapomeneš na něj do týdne. Jdi, buď ráda, že žiješ. HELENA (tiše) Já půjdu. ALQUIST Kam? HELENA Abys mne pitval. ALQUIST Tebe? Jsi krásná, Heleno. Bylo by tě škoda. HELENA Půjdu. (Primus jí zastupuje cestu.) Pusť, Prime! Pusť mne tam! PRIMUS Nepůjdeš, Heleno! Prosím tě, jdi, tady nesmíš být! HELENA Já skočím z okna, Prime! Půjdeš-li tam, skočím z okna! PRIMUS (zadrží ji) Nepustím! (K Alquistovi.) Nikoho, starý, nezabiješ. ALQUIST Proč? PRIMUS My – my – patříme k sobě. ALQUIST Ty jsi řekl. (Otevře dveře ve středu.) Ticho. Jděte. PRIMUS Kam? ALQUIST (šeptem) Kam chcete, Heleno, veď ho. (Strká ji ven.) Jdi, Adame. Jdi, Evo; budeš mu ženou. Buď jí mužem, Prime. (Zavírá za nimi.) ALQUIST (sám) Požehnaný dni! (Jde po špičkách ke stolu a vylévá zkumavky na zem.) Svátku dne šestého! (Usedne u psacího stolu, hází knihy na zem; pak otevře bibli, listuje a čte:) ”A stvořil Bůh člověka k obrazu svému: k obrazu Božímu stvořil ho, muže a ženu stvořil je. I požehnal jim Bůh a řekl: Rosťtež a množte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad živočichy, kteří se hýbají na zemi. (Vstává.) A viděl Bůh vše, co byl učinil, a bylo to velmi dobré. I stal se večer a jitro, den šestý.” (Jde do středu pokoje.) Den šestý! Den milosti. (Padá na kolena.) Nyní propustíš, Pane, služebníka svého – svého nejzbytečnějšího sluhu Alquista, Rossume, Fabry, Galle, velicí vynálezci, co jste vynalezli velkého proti té dívce, proti tomu chlapci, proti tomu prvnímu páru, který vynašel lásku, pláč, úsměv, milování, lásku muže a ženy? Přírodo, přírodo, život nezahyne! Kamarádi, Heleno, život nezahyne! Zase se začne z lásky, začne se nahý a maličký; ujme se v pustině, a nebude mu k ničemu, co jsme dělali a budovali, k ničemu města a továrny, k ničemu naše umění, k ničemu naše myšlenky, a přece nezahyne! Jen my jsme zahynuli. Rozvalí se domy a stroje, rozpadnou se systémy a jména velikých opadají jako listí; jen ty, lásko, vykveteš na rumišti a svěříš větrům semínko života. Nyní propustíš, Pane, služebníka svého v pokoji; neboť uzřely oči mé – uzřely – spasení skrze lásku, a život nezahyne! (Vstává.) Nezahyne! (Rozpřáhne ruce.) Nezahyne! (Opona) Autor: ČAPEK KAREL Dílo: R.U.R.