KAREL ČAPEK MATKA (1938) Dějství III. Týž pokoj, ale všechny zbraně se stěn i stojanů jsou odklizeny. MATKA (snímá se stěny poslední pár pistolí a zamyká je do zásuvky. Klíč bere k sobě.) Tak. Já nechci, aby měl Toni na očích samé zbraně. (Rozhlíží se.) Já to nechci. (Jde k oknu a zavírá okenice.) A ven se taky dívat nebude. (Rozsvítí vypinačem u dveří.) Není tu už nic? – (Jde k rozhlasové skříňce.) A ty, ty už taky přestaneš mluvit. Toni nemusí vědět, co se děje venku. (Váhá u rozhlasové skříňky.) A já – já to nepotřebuju vědět. Já už nechci nic slyšet. Mně už po ničem nic není. (Váhá.) Nu, vidíš, musíš mlčet. A chtěla bys mluvit, viď? Zase bys chtěla plést Tonimu hlavu, že? Ne, ne, ty už nám tu křičet nebudeš. Hlásej si, co chceš – ale tady ne. Tady ne. Tady jsem já. Už nebudeš mému Tonimu nic namlouvat – Nu, co tomu říkáš? (Otočí knoflíkem radia.) Tak co, ty –? HLAS Z AMPLIONU (ženský, vášnivý, naléhavý) Je to zločin. Byl spáchán zločin proti všemu právu, jsou pošlapány všechny smlouvy, stalo se nejbrutálnější násilí. Slyšte, slyšte, slyšte: bez opovědění války, bez důvodu, beze slova jednání překročila cizí armáda hranice naší země. Bez jediného slova výstrahy, bez důvodu, bez opovědění války počala cizí děla a letadla bombardovat naše města. Nepřítel využil chvíle, kdy se náš národ sám smrtelně oslabil nešťastnou občanskou válkou, a přepadl naše území pod záminkou, že přichází obnovit pořádek. Kdo mu dal k tomu právo? Jaký má důvod k intervenci? Není důvodu, není práva. Voláme z amplionu celý svět: slyšte, stal se zločin, stal se nevýslovný zločin! We call the world: hear, hear, it is an outrage, it is awful crime! Nous appellons toute l'humanité: voyez, quel crime! Wir rufen die ganze Welt: es wurde ein schreckliches Verbrechen begangen! Náš národ, náš nešťastný a vysílený národ je dobíjen jako zvíře! MATKA (zavírá knoflík radia) Co na mne křičíš? Já tě nechci slyšet! Zločin! Zločin! To nebyl zločin, když zastřelili mého Petra? A to nebyl zločin, že musel padnout i můj Kornel? Můj Kornel! Můj Petr! Mně budeš mluvit o zločinech! Já, já je znám, já matka; na mně se jich spáchalo nejvíc. Já vím, tys neznala mé hochy; kdybys je byla viděla, jak ji tu bývalo plno – Jen si křič do světa; já jsem taky křičela, a myslíš, že mi někdo odpověděl? Otočí knoflíkem. HLAS Z AMPLIONU – My sami, my sami si musíme pomoci. Budeme se bránit do posledního dechu. Nastavíme hradbu těl a srdcí. Naše pluky, vržené proti nepříteli, bojují se zoufalou statečností; ale nemohou se udržet, nedostanou-li posil. Voláme všechny muže: musíte je vystřídat. Slyšte, voláme všechny muže do posledního. Voláme vás, muži této země: hlaste se, hlaste se, hlaste se do zbraně! Voláme vás, ženy této země: nastoupíte do práce za své muže a syny, které pošlete k praporům – MATKA (otočí knoflíkem) Ne, ne. To máš marné. Já ti nikoho nemohu poslat, já už nikoho nemám. Toni nemůže, Toni je ještě dítě. Takový rozkaz není, aby musely děti na vojnu. To je nesmysl. Co ty máš co posílat něčí muže a syny k praporům? Nejsou tvoji, tak nemluv! Máš ty nějakého syna? To kdybys mně řekla! (Otočí knoflíkem.) HLAS Z AMPLIONU – Už ne lidský hlas, ale vlast sama vás volá. Já vlast volám všechny muže. Já matka vlast prosím své syny: braňte mne, braňte mé děti – MATKA (zavírá knoflík radia) Ne, ty nejsi matka! Já jsem matka, já, já, rozumíš? Jaké ty máš právo na mé děti? Kdybys byla matka, nemohla bys je posílat na vojnu! Ukryla bys je jako já, zamkla bys je jako já a křičela bys: nedám, nedám! – Já už nemám, koho dát, abys věděla. Nikdo tu není. Jsem tu jen já, stará, bláznivá ženská. Já už jsem dala všechny syny. Nemám už, nemám – TONI Maminko – MATKA (obrátí se) Co tu chceš? (Vykřikne hrůzou.) Toni, ty taky –? (Vrhne se k němu a ohmatává ho.) Ne, chvála bohu, jsi to ty, jsi to ty! Jsi živý, viď? Jak jsi mne poděsil! – Co tu hledáš, Toni? Víš, že to nechci, abys ... abys tady poslouchal ... tu ženskou. Já si to nepřeju, Toni! TONI Mami, když má takový ... krásný a strašný hlas! Víš, já si ji dovedu tak živě představit: je vysoká a bledá ... a má tak veliké oči – MATKA Nestarej se o ni. TONI Když mne volá! MATKA To se tebe netýká, Toni. Nech ji, ať si říká, co chce. A sem už nechoď, můj chlapečku. Já ten pokoj zamknu. TONI Proč? MATKA (usedá) Nu tak, zamknu. Víš, dám sem zásoby jídla pro nás. Když teď bude vojna, musím mít, co ti dát jíst, můj maličký. Ten pokoj už stejně k ničemu není – Chválabohu, že jsem pamatovala na zásoby! My dva, víš, my budeme bydlet dole, ve sklepě. Aby nás nikdo neviděl. Bude to jako vymřelý dům. TONI Ale mami – MATKA Počkej, Toni. Neboj se, já tě dobře schovám, nikdo nebude vědět, že jsi doma. Nesmíš ven, ale to vydržíš, – všecko vydržíme, dokud se to venku nepřežene. Ani nebudeš vědět, že je válka. To pro tebe není, viď? Ty jsi na to příliš mladý. Zalezeme do sklepa jako myši, a ty, ty si tam budeš číst knížky, viď, – a vzpomínat, jak venku svítí slunce. Řekni, že nám tam nebude zle? TONI Maminko, prosím tě – prosím tě, mami, pusť mě! MATKA Ale dítě, co to říkáš? S tím už přestaň, chlapče! TONI Prosím tě, maminko, pusť mě, pusť mě, abych se mohl hlásit jako dobrovolník. Mami, já tady přece nemůžu zůstat – MATKA Neblázni, Toni! Ty přece nemůžeš jít. Není ti ještě osmnáct let – TONI To je jedno, maminko! Uvidíš, všichni půjdou, celá naše třída se bude hlásit, mami, prosím tě, maminko, ty mě musíš pustit! MATKA To je nesmysl, ty dětino. Co by tam s tebou dělali? TONI To si nemysli, mami, já budu stejně dobrý voják jako každý z naší třídy! Já už jsem dal své slovo ... MATKA Komu? TONI Kamarádům ve škole, maminko. MATKA Myslím, Toni, že to je spíš věc tvé matky než tvých kamarádů. TONI Odpusť, mami, ale když půjdou všichni – MATKA – tak nemusíš jít ty, můj maličký. Ty zůstaneš doma. TONI Proč bych zrovna já neměl jít? MATKA Protože ty na to nemáš povahu, Toni. Protože jsi na vojenskou službu slabý. A protože já to nechci, synáčku. Stačí? TONI Nezlob se, maminko, ale – podívej se, vždyť jde opravdu o všecko ... o vlast a ... o národ ... MATKA A ty ten národ zachráníš, ne? Bez tebe to nepůjde, viď? Myslím, chlapečku, že ty to nevytrhneš. TONI Kdyby takhle mluvila každá matka – MATKA Já bych se jí nedivila, můj milý. Myslíš, že se s tím může smířit, aby jí někdo bral děti jedno po druhém? To by ani nebyla matka, holenku, kdyby si to nechala líbit! TONI Ale když je taková hrozná válka, mami – MATKA Já jsem ji nezavinila, Toni. Žádná máma ji nezavinila. My matky, synáčku, jsme nikdy žádnou válku nevedly; my jsme na ni jen doplácely svými dětmi. Ale já už nebudu tak hloupá, abych dala to poslední, co mám. Ať si to kdo chce vyřídí beze mne. Já už nic nedám. Tebe nedám, Toni. TONI Nesmíš se zlobit, mami, ale – já musím. Víš, to je ... prostě nařízení. Všichni muži se musejí hlásit. ... MATKA Ty nejsi muž, Toni. Ty jsi mé dítě. Stačí, abych zavřela oči, a víš, co vidím? Vidím malé, žvatlavé dítě, jak sedí na zemi a strká si do pusy hračku. To nesmíš, Toni, to nesmíš! Dej tu hračku z pusy! TONI Já už nejsem dítě, maminko! MATKA Ne? Tak pojď sem a ukaž se mi! Ty bys tedy chtěl jít na vojnu? Já jsem opravdu měla ... velkého syna, Toni, ale ten sliboval ... něco jiného než t o h l e, pamatuješ se? Já jsem měla syna, kterého jsem učila ... nenávidět válku, že? Který říkal, mami, až m y budeme velcí, tak už nikdy nebude válka; my ji nechceme, my už nebudeme zabíjet, my už se nedáme honit na jatky; mami, jak může někdo vzít do ruky zbraň proti člověku, – pravda, Toni? TONI Ano, ale – tohle je něco docela jiného, mami. To je jen obrana, víš? MATKA Copak ty bys mohl jít někoho zabíjet? TONI Ano, maminko. Totiž já myslím ... když člověk musí – MATKA A šel bys ... rád? TONI ... Děsně rád, maminko. MATKA – – Tak vidíš, Toni. Tak vidíš. Už i ty jsi se mi vysmekl z rukou, můj hošo. Já už ani tobě nebudu rozumět. Jak ses mi změnil, můj maličký! TONI Mami, ty pláčeš? Ty ... ty mne tedy pustíš? MATKA Ne, Toni. Já jsem stará ... a tvrdohlavá ženská. Já nedám svého syna ... na něco, co jsem proklela. Mně už ty vaše války přišly příliš draho, synáčku. Ty nepůjdeš. Já tě nepustím. TONI Mami, to mně přece nemůžeš udělat! Uvidíš, já ... já ti uteču! Uteču! Uteču! MATKA (vstane) Tak počkej! Podívej se na mne, Toni! Podívej se na mne! TONI Maminko, když tě tak prosím – MATKA Ty bys mne tu nechal, můj jediný? Na to nemyslíš, co by bylo se mnou? Jak bych já mohla být živa, kdybys ty mi odešel! To mně přece nemůžeš udělat, Toni. Já už mám jenom tebe. TONI Vždyť se mi nic nestane, mami, neboj se! Na mou čest, já to cítím, já to vím – Já si vůbec nedovedu představit, že by se mi něco stalo. MATKA Ne, ty si to nemůžeš představit, ale já ano, Toni. Já ano. Všichni, všichni jste šli jako na procházku, a jen se neboj, mami, za chvíli nás tu zase máš – Já vás znám, chlapče. Mně nic nenamluvíš. TONI Ne, mami, tobě nechci nic namlouvat. Já vím, že ... že tam třeba mohu padnout. Víš, já si to dovedu tak přesně představit – Od té chvíle, co jsem se rozhodl ... jít, jsem už tolikrát padl ... víš, já to jen tak prožiju, ale tak živě – Nebo tam vidím ležet kluky z naší třídy – jako že všichni padli, víš? Taková ti hromada jich leží, a mají ještě inkoust na prstech – A vidíš, je mi to docela jedno. Žádný strach z toho nemám. Rozumíš, to jako znamená, že musím. Já si vůbec nedovedu představit, že bych nešel ... My jsme si řekli, že to je prostě povinnost ... nás všech. MATKA Tak víš, Toni, co je t v á povinnost? Abys zůstal u mne. Jsi mi to dlužen ... za tatínka ... a za své bratry. Někoho mi tu musíte nechat. Já mám snad ... taky nějaké právo, děti! TONI Já vím, maminko, ale tady je větší povinnost – MATKA Větší, větší – Já vím, hochu, že pro tebe už nic nejsem. Nakonec jsem pro vás všechny byla ... něco vedlejšího. Já už jsem poznala ty vaše veliké mužské povinnosti, – ale abych je brala t a k vážně jako vy, to nemůže nikdo žádat, Toni. Na to jsem příliš stará. Tisíce, tisíce let stará, mé dítě. TONI Mami, nepustíš-li mě, tak – tak – MATKA Tak co? Přestaneš mě mít rád, že? Budeš mě nenávidět, viď? Budeš opovrhovat mnou i sebou, budeš sebou trhat jako na řetěze – Já to vím, Toni. Měj si mě nerad, můj maličký, ale budu tě mít! A až bude po té válce, řekneš sám: Měla jsi pravdu, mami, i na život je třeba mužů. (Položí mu ruku na rameno.) Tak co, Toni? TONI (vymkne se jí) Prosím tě, mami, nech mne – MATKA Tak dobře. Měj si mě nerad, synáčku. Já už jsem dost tvrdá... i na to. Nakonec i láska je tvrdá a zlá, můj milý. Připadám si jako vlčice. Nic na světě není tak zběsilého jako mateřství. – Když tedy chceš, jdi si, Toni, jdi si, ale zabiješ mne. Nu tak, co nejdeš? TONI Prosím tě, maminko, nezlob se na mne; víš, já ti to neumím tak říci, ale nech mluvit j i ... vlast, a uvidíš ... uvidíš sama, že musím jít jako všichni ... MATKA Nic neuvidím, Toni. Copak nevíš, že jsem slepá pláčem? Co já mám vidět, já, stará máma! Já jsem vždycky viděla jenom vás, děti, vás, malé, košilaté děti – Snad jsem si na to ani nezvykla, že jste tak vyrostli! Ukaž se mi, dítě, pojď sem! Jak už jsi veliký! Viď, Toni, že už se musíš zachovat ... jako dospělý muž? TONI Ano, maminko. Musím. MATKA Tak vidíš. Pak tu nesmíš nechat starou, bláznivou, pětibolestnou mámu, aby se utrápila. Ty nevíš, co bych udělala; šla bych na ulice a křičela, že proklínám tuhle válku, že proklínám ty, kdo vás do ní posílají – TONI Mami! MATKA To mi nesmíš udělat, Toni. Musíš být mamince oporou ... a ochranou. Já už mám jen tebe. Já vím, že je to pro tebe oběť ..., ale jako muž, Toni, musíš i takovou oběť unést ... TONI (kouše se do rtů, aby přemohl pláč) Mami, já ... To víš, když mne potřebuješ ... já tedy ... já opravdu nevím ... MATKA (políbí ho na čelo) Tak vidíš. Já jsem věděla, co od tebe mohu čekat. Jsi rozumný ... a statečný hoch. Tatínek by měl z tebe radost. Pojď, Toni, musíme se připravit ... na tu válku. (Opírá se mu o rameno a vede ho ven. U dveří zhasí vypinačem. Tma.) *** ŽENSKÝ HLAS V AMPLIONU Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme všechny muže do zbraně. Voláme všechny muže. Na nás už nezáleží. Už nebojujeme za sebe, ale za zem svých otců a dětí. Ve jménu mrtvých i budoucích, voláme do zbraně celý národ! MATKA Ne. Toni nepůjde. Já ti ho nedám! MUŽSKÝ HLAS V AMPLIONU Haló, haló! Velitelství severní armády hlásí další ústupové boje. Bojuje se o každou píď půdy, o každou mez, o každý domek. Lidé ze vsí odmítli opustit své domovy a hájí je se zbraní v ruce. Nepřítel je nucen každou vesnici i samotu srovnat se zemí. Ztráty na životech jsou neobyčejně těžké. ONDRA Chudáci, ti lidé tam – OTEC Nech být, dobré je to. Přece jen to zpomalí postup nepřítele. ŽENSKÝ HLAS V AMPLIONU Slyšte, slyšte, právě zachycujeme jiskrovou zprávu z lodi Gorgony. – Sečkejte u amplionů, nemohu to přečíst! Naše loď Gorgona ... Ach, bože! Hlas se zlomí. Odpusťte mi, já tam má syna! (Pomlka.) – Slyšte, slyšte, slyšte! Naše cvičná loď Gorgona ... se čtyřmi sty námořníky kadety na palubě ... se pokusila prorazit nepřátelskou blokádu, aby se vrátila do svého přístavu. V pět hodin sedm minut ... byla zasažena nepřátelským torpédem. Loď ... se potápí. (Vzdech.) Kadeti na palubě Gorgony vzkazují ... poslední pozdrav domů. Prosí, aby jim byla ... naposledy ... zahrána ... naše hmyna. – Můj synu! Můj chlapečku! MATKA Cože? Tak ty přece máš syna? Ty taky máš dítě? MUŽSKÝ HLAS V AMPLIONU Haló, haló, přerušujeme vysílání zpráv. Haló, haló, haló! Voláme cvičnou loď Gorgonu. Voláme Gorgonu! – Haló! – Haló, slyšíte nás? – Kadeti na Gorgoně, pozor! Kadeti na palubě Gorgony, vlast vám posílá poslední pozdrav. Z amplionu zní hymna. Všichni mrtví se beze slova zvedají a stojí v pozoru. MATKA – – Čtyři sta chlapců! Copak se to smí, zabíjet takové hochy? PETR Prosím tě, mami, teď nemluv! Všichni stojí jako zkamenělí. Hymna doznívá. MUŽSKÝ HLAS V AMPLIONU Haló, haló, haló! Cvičná loď Gorgona se už nehlásí. KORNEL Sbohem, kadeti! Pověsí pušku na stěnu. ŽENSKÝ HLAS V AMPLIONU Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme všechny muže. Voláme národ do boje. Vlast volá své děti. Do zbraně! Do zbraně! MATKA Co, ty ještě křičíš? Ještě nemáš dost, ty matko? Ještě tam posíláš jiné? MUŽSKÝ HLAS V AMPLIONU Haló, haló! Velitelství západního úseku hlásí: Bojujeme na celé frontě proti přesile. Boj na obou stranách nabývá nebývalé zuřivosti. Naši letci hlásí nástup nových nepřátelských divizí – Bušení na dveře. HLAS TONIHO Mami! Maminko! MATKA (otočí knoflíkem radia) Ticho! Bušení na dveře. HLAS TONIHO Maminko, jsi tam? MATKA Ano, maličký. (Dává znamení, aby někdo zhasil.) Už jdu. Tma, pauza. MATKA (odemyká dveře) Co tu chceš, Toni? TONI Ty jsi tady potmě? MATKA Rozsvěť. TONI (rozsvítí lustr kontaktem u dveří. Pokoj je prázdný, jen na stole zůstaly rozložené štábní mapy) Mami, s kým jsi to mluvila? MATKA S nikým, synáčku. TONI Ale já jsem tady slyšel takové hlasy – MATKA To bylo jen ... tohle, chlapče. (Otočí knoflíkem radia.) TONI A nač tu máš ty mapy? MUŽSKÝ HLAS V AMPLIONU Haló, haló! Hlavní stan hlásí: Při ranním náletu nepřátel bylo zničeno město Villamedia. O život přišlo přes osm set civilních osob, z toho většina žen a dětí. Náš starý hrad, pokladnice našich dějin, lehl popelem. TONI Slyšíš, mami? MUŽSKÝ HLAS V AMPLIONU Letecká puma zasáhla nemocnici, kde zahynulo šedesát nemocných. Město Villamedia hoří. TONI Maminko, prosím tě – ŽENSKÝ HLAS V AMPLIONU Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme k amplionu celý svět! Voláme lidi! Nepřátelská letadla napadla dnes ráno vesnici Borgo a svrhla pumy na obecnou školu. Do prchajících dětí střílela ze strojních pušek. Osmdesát dětí bylo raněno. Devatenáct dětí postříleno. Třicet pět dětí bylo výbuchem ... roztrháno. MATKA Co říkáš? Děti? Copak někdo zabíjí děti? TONI (hledá na mapě) Kde to je ... kde to je ... MATKA (stojí jako zkamenělá) Děti! Malé, usmrkané děti! Ticho. MATKA (strhne se stěny pušku a podává ji oběma rukama TONIMU) (S velkým gestem) Jdi! OPONA Autor: ČAPEK KAREL Dílo: MATKA