KAREL MATĚJ ČAPEK CHOD
KAŠPAR LÉN MSTITEL (1908) – úryvek z románu
 
... Ozvalo se zakolísání a šoupnutí střevíce o kamenný stupeň. Lén o protější zeď opřen nerozeznával, kdo to, neboť blikavá lampa visela za druhými, vnitřními skleněnými dveřmi, nad několika stupni povýšenými. Ze špinavého obdélníku skla matně vyvěrala tmavým obrysem kulatá ženská hlava, obtočená vlášením rozsochatého účesu; hlava se naklonila vpřed a pod září lampy, těsně za sklem prolínající, ukázala v krátkém zátylí vypouchlé ohbí šíjového obratle. Ozvalo se to z vrátek, utopených v dlažbě, jako všechny dveře a vrata v celé uličce.
”Š–p..čk!” nebo něco podobného zašeptala mladice, seskočivši s líčenou rozmarností oběma nohama najednou ze stupňů, a tu ukázalo se, jak krátké, široké postavy je. Lén, zhlédnuv k tomu, že má vlasy plavé, téměř bílé, jedním hmatem své kostnaté proláklé ruky popadl ji v záloktí těsně pod širokým ramenem, sněhobíle se ronícím ze živůtku bez rukávů.
Děvče prohnulo se, zasyčelo pod železným jeho sevřením.
”S’svou cestou, ‘štáku, se žádným kořalou nikdá nejdu!”
Lén nepopouštěl.
”Řvát nebudu,” jektala, ”to ne!” supala, hledíc rámě vyrvati z Lénovy hrsti. ”Ale tady je!” vykřikla rdouseným hlasem a dlaň její vpeřila se strašným políčkem do vychrtlého obličeje Lénova.
Rána byla tak prudká, že vytrhla z Lénovy pasti její sevřené rameno, děvče vyskočilo na třetí stupeň.
”Ježíši! Lén!” zhrozilo se a celou tíhou vpadlo mezi kývavé veřeje, že se rozlétly dokořán. Lén za ní, že se veřeje ani nepostačily zavřít. Hned za dveřmi byl dvorek jako dlaň, přeskočila jej dvěma skoky, již byla na schodech. Lén v patách. Schody náhle zatočily, a než se nadál, vskočila tu do skleněných dveří zevnitř vápnem obílených, těsně na schodech ústících. Zapráskla prudce a dvakráte klíčem otočila, ale zámek nezachytil, ve štěrbině mezi dveřmi zůstaly prsty levice Lénovy...
Pohlížeje na plavé, úpravně mnohými průsvitnými hřebínky a jehlicemi na spoustu kadeřinek a tuhých vlasových ozdůbek rozdělené témě dívčiny hlavy, před ním až k zemi ponořené, vzpomněl si na okamžik, kdy poprvé uviděl namístě této ohavně umělé spousty dětský culíček z jednoduchého, narychlo utaženého účesu trčící, dvojbarevný chvostík, bělavě plavý a temně rusý.
Hruď zachvátila mu křeč, mohl jen s namáháním vdechnouti, ale rdousil se, vydechuje v trhavých přestávkách.
Bylo to jednou na stavbě, když Márinka přinesla za otčimem oběd...
Zavalitému puckovi sahaly sukénky sotva po kolena a taška s obědem až hnedle na zem; byla to první ”polednice”. Stála zaražena, každodenní cesta na staveniště byla dnes náhle zatopena. Nedlouho rozpakovala; hned vydala se na cestu kolem. Leč potkala ji nehoda – dostala se jenom k hranici cihel, kde bylo sotva pro šíř chodidla místa – a už se válela ve vodě. Ulomila se s ní kůra prsti louží podhloubená.
Nehoda dítěte uvítána byla řevem veselí ze strany dělníků, a říjeli dokonce smíchem, když se z tašky trhovky vyvalil všechen oběd a hrnky vylily obsah, daleko zřejmý, přímo do špíny.
Rozmar diváctva octl se pak na vrcholu, když děvče, stojíc po kotníky v louži, s velikou a jaksi na odiv stavěnou hospodyňskou čiperností počalo lžicí loviti hutné součástky oběda do hrnků. Napřed kousek masa a potom zemčata.
Malá nešťastnice nedbala ani poznámek, dobře míněných rad, ni chechtu, a co se dalo zachrániti, zachránila. Vylezla z louže, hrnky srovnala do torby a přicházela krokem náramně pomalým.
”Skopový s marjánkou!” vykřikl kdosi, ”no, ježíšmarjá, já bych tě roztrh, holka, kdybys mi to udělala!”
”Naber si taky polívky, hloupá!” nabádal jiný, ”je kapaná!”
Tu rozječela se malá náhle rozezvučeným pláčem, jakým děti v doslech rodičů se blížící přiznávají se k trestu i snaží se působiti na jeho zmírnění okázalou lítostí – slzami politá přetvářka.
Krůčky její byly stále kratší a kratší, až se zastavily před starým nevlidou zrovna vedle Léna. Seděl na zemi v suchém cihlovém poprašku a kouřil po celou tu dobu tak klidně, jako by se ho věc ani zdaleka netýkala, ani Lén se nanadál, že se to rozlil oběd starému Kryštofovi, se kterým na zdi nabíral z jedné kádě malty.
Ovšemže bylo v tom mnoho neodolatelného, když děvče v suknici zmočené před otcem stojíc, levou rukou žmolilo na tváři špinavé slzy a pravou od těla napjatou podávalo brašnu s namíchaným obědem a klidně kanoucími velikými kapkami bláta, a když táta nebral, ba ani se nehýbal a jen klidně kouřil, zatímco dcerka stále úpěnlivěji brečela.
Byla to jistě velká švanda, a diváci dopřávali si jí jako zadarmo, až konečně Kryštof dokouřil, dýmku docela chladně vyklepal, za zástěru zastrčil, povstal a patrně, aby celé veřejnosti ukázal, jak chlapsky si dovede počínati otec jako on, napřáhl ruku k hrozné ráně.
Děvče zavřísklo, jak by ji dostalo, ač otčimova pěst nedopadla, uvázla v hrsti Lénově.
”Snad byste nebláznil, starej blázne!” řekl Lén, zatáhna sevřenou pěstí, až Kryštof k němu přirazil.
”A co vy se mnou šmejkáte, když já trestám dítě za jeho svývolnost,” osopil se Kryštof s ohromným vztekem, nastrčiv siný obličej téměř až k samým očím Lénovým.
Hned však zkrotl a kupodivu klidně usedl zas do prachu pod lešením, přijal brašnu s obědem a pustil se do masa i zemčat tak, jako by se ani nebyly v louži oplákly...
Tenkráte bylo Lénovi Mařky líto, ovšem jinak než dnes...
Do obou dlaní vzal její hlavu, i pokusil se zvednouti ji ze zarytí. Chvíli se bránila napětím šíje, konečně zeslábla a rty její se otevřely k slovu:
”Proboha vás prosím, nechte mne, kdo vám jenom o mně povídal, bože, bože, – echrrr...”
Mluvila blábolivě, jako kdyby se slovy tekl z hrdla proud řeč rdousící, a skončila podivným chrapotem.
”Copak dělá, kdepak je tatík, Mařko?” zeptal se Lén se všemožnou jemností hlasu. Měl za to, že promluviti musí.
Na ta slova vymrštila se Mařka vzpruhou, a bouchnouc hlavou do stěny, vsedě natáhla se vedle Léna jako struna.
”Ježíši Kriste, Ježíši!” chrčela hrdlem doširoka rozestouplým, skráně chvěly se jak slabé hráze pod návalem krve.
”Mě to udusí, udusí, udusí!” sténala hlubokým, nepřirozeným, nikdy neslyšeným hlasem, tisknouc hlavu, celou jaksi náhle opuchlou, mezi ramena, takže zjev její nabyl vzevření mrtvě naduřelého. Oči zřejmě vystupovaly pod zavřenými víčky, obnažená kolena chvěla se viditelně tlakem nohou, špičkami křečovitě do podlahy opřených. Hákovitě zaťaté prsty pravice zachytily obrubu vystřižené bundy a odtáhly ji daleko od těla.
Lénovi připadalo, že se nešťastnici jinak uleviti nemůže, leda vyhřeznutím části útrob ústy, jak se zdálo, do hrdla jí tlačících.
Ach, bylo mu hnusno a strachlivo při podívání do té zbrunátněné tváře zavřených očí, s obrysy nosu a úst nějak do běla okoralými. Nenašel v ní ani památky po dávném dětském výrazu malé Mařky, třebaže tvář jinak ji dosti připomínala.
Připadalo mu však najednou, že ten výdech dlouho trvá, a když mezi širokými, řídkými, ale křídově bílými zuby Mařčinými počala řinouti pěna, lekl se Lén, i vzchopil se. Nedokročil však ani první krok, a rukávu jeho chopila se pevně Mařčina pěst, tak pevně, že jej zas přitáhla na pohovku.
Celé prudké, hrdlující ji napětí náhle rozpadlo se vzlykem a mezi semknutými řasami oka vyronila se velká kápěj, první čistá věc, kterou tu Lén dosud spatřil.
”Vskočil do vody!” šeptly horké, nevlahé rty, a dřív než se mohla ta velká slza rozplynout, zachytla ji Mařka do lemu suknice, sklonivši hlavu neuvěřitelně hluboko do klína.
Rozeštkala se bouřlivě, ne hlučně, ale náruživým rychlým pláčem a ručejem slz, kteréž dávno čekaly na roztavení palčivých očí. Plakala dlouho monotónním, nezkojitelným rytmem, jako by se neměla nikdy konce doplakat, ale přece jenom slzy byly nahrazeny konečně vzdechy, ruce klesly a šepotem začala své dlouhé vypravování...
  
Autor: ČAPEK CHOD KAREL MATĚJ
Dílo: KAŠPAR LÉN MSTITEL