KAREL MATĚJ ČAPEK CHOD ANTONÍN VONDREJC (1917–1918) – úryvek z románu 1. ”JISTÉ ŠTĚSTÍ” Dál však než po tento titul a podtitul své nové sbírky veršů se básník nedostal, připojil k oběma řádkám jenom několik kaněk a nic víc, i byla jednou provždy hotova… Ulekl se těch kaněk nesmírně, nebylyť z kalamáře! Bylo jich učiněné souhvězdí, ta uprostřed skupiny, která vyhrkla napřed, byla hvězdou první velikosti s paprsky, a ježto jeden z nich byl značně protáhlý, vypadala jaksi na táboritskou monstranci, ostatní byly už značně menší, rozstřiklé to hvězdičky s něžným cípkováním, dokola, na bílém papíře vypadaly jako granáty jour ve stříbře zapuštěné. Jako granáty vypadaly teprve, když poněkud přischly; hned ještě svěží, jasnorudé, téměř průhledné krůpěje, zrcadlící droboučkým obrázečkem okno pokojíka básníkova, připomínaly rubíny. Básník měl dosti času, pozorovati všechny tyto podrobnosti, neboť spatřiv, co z něho vytrysklo na místě veršů, k nimž zasedl, zůstal dlouho ohromen a nehnut, zíraje na purpurový vzorec před sebou. Ať dělal, co dělal, chtěl či nechtěl, nemohl se déle vzpírati poznání, že tyto kaňky jsou krev a sice jeho vlastní krev. Zakašlal docela lehoučce, zalechtalo jej v důlku hrdelním, a byla tu! Notně kvápla na papír. Zjistiv to tedy už docela nepochybně, zaslechl úzkostlivé zaúpění tichoučké, hlasu tak cizího, že by byl ani nevěřil, že to zasténal Antonín Vondrejc sám. Zrovna ve chvílích nejvyšší úzkosti, právě jako byla tato, přiházívalo se mu takové rozdvojení bytosti, kdy duše byla s to, aby docela nestranně stopovala trýzeň kreatury, a kdy jeho posedlost metaforami přehlušovala rozemílající drtivost hrůzných okamžiků. A tak mu napadla všechna ta přirovnání o souhvězdí, o táborské monstranci, o granátech, ano i víc. Namátla se mu figura o básníku, který ”doslova básní krví svého srdce”, a když zrak jeho padl na záhlaví druhé dílu básnické jeho sbírky ”Poskvrněná početí”, mráz pojal jej z divinace, kterak početí druhé řady toho cyklu doslova poskvrněno. Ale tyto poznámky jako kdyby byl povídal zas někdo jiný, než vlastně on sám, sedící tu s očima vyvalenýma na kapky krve, a neodvažující se dechnouti, dokud nepominul pocit hnusně sladké žáhy a buchot srdce z hrdla stěhujícího se zas na své místo. Ještě potom dlouho tak seděl přimrazen, když už krůpěje dávno byly zaschly, zhnědly a tak se spíš nyní podobaly kaňkám, toliko snad, že jemně skrabatily papír, určený pro druhou řadu ”Poskvrněných početí”, která vlastně už nikdy nebude počata, neřku dopsána. Rétor v Antonínovi uprostřed hrůzy v jeho nitru klidně rozváděl tato podotknutí k věci, ba dokonce, když se v duši jeho rozlehl výkřik: ”konec”, ozval se tento pedant opravou: ”Ještě ne konec, ale počátek konce!” A při tom všem Vondrejc, trpě děsem, v celém těle mravenčícím, snažil se co nejrozvážněji rozvírati žebra k douškům vzduchu co nejopatrněji větším a větším, až konečně oddychl zhluboka, záchvat byl překonán! Otevřely se dveře dost kvapně. To Anna. Vidouc však, že její Antonín sedí ”při básnění”, zavřela zas s nekonečnou šetrností a úzkostí, aby nevybuchl. Strašně ho to jindy dohřálo, když byl někdy nenadálým vstupem Anniným tak náhle odvolán, ano sražen z nedozírného vzletu, z lyrických sfér do rmutu pozemské své existence. A právě jí, Annou, zosobněním toho rmutu, milenkou jeho smyslů, jejíž pouhý zjev dráždil všechny chtíče, a jejíž od neustálého líbání rozčísnuté višňové rty nasvědčovaly ztěžka uhraditelné potřebě lásky. Jindy, když v takovém okamžiku vyrušení z básnivé nálady utkvěl na nejsemitštější známce její rasy, na těchhle překrvených, pro plnost nedovršených pyskách, vypadajících jako hluboká pečeť střebavých vášní Anniných – kterak dovedl být sprostým tento lyrický básník! Ale dnes – dnes byl jako úkropec, strachy, aby krvavá báseň před ním nedoznala pokračování. A přece, kdož ví, zdali právě Anna nebyla vlastním, anebo aspoň nejhlavnějším původem této krve!? Vzpomněl si ovšem hned na osud bratrův – byla snad včerejší jeho improvizace o něm náhodou či předtuchou? Tomu také jednou přišla krev po prvé a jednou naposled, a který přece jako kněz – anima candida – nebyl najisto obětí excesů, ale vyšlehnutí záště proti Anně, jako původu tušené jeho katastrofy, červenou na bílém nyní opovězené bylo mu v té chvíli hnedle úlevou… Dlouho trvalo, než se odvážil povstati a popojíti k oknu. Zrak jeho bloudil po protějších římsách, kanoucích deštěm, ve který se byla změnila vánice dnešní jarní noci, jejíž sníh roztopen beze stopy. Při každém větrném závanu z okrajů střech šikmým crkem tekly veliké kápěje. Když si básník vzpomněl na včerejší jitřní slunce, jež se na těch římsách rozhořevši do růžova je ozlatilo, jakoby jeho vlastními nadějemi, a když srovnal, co se z nich z něho sama stalo ve čtyřiadvaceti hodinách, zamžil se mu svět a jeho obrysy zatřepetaly se mu ve zraku. Hned však pomocí potlačil své pohnutí, pamatovalť se dobře, že v takových případech nařízen jest především klid a poloha co možno vodorovná. Lekl se, že si to připomenul snad pozdě a tak, jak byl, položil se na lůžko, ale zas by jej hned byl z lůžka vymrštil nápad, aby snad uléhaje nezahájil tak jednou provždy závěrečnou situaci svého života, situaci ležmo… Opanoval však své hnutí a zůstal na lůžku a umínil si násilím ukrotiti svou úzkost ze smrti, neboť kdyby měla zvítěziti, nebylo by zbytí a musel by vlastně otevříti okno a z pátého poschodí… Nic více nebylo jistějšího, jako že to neučiní, ale sám před sebou se tvářil, jako by za sebe neručil a i násilím odvracel své myšlenky k událostem minulé noci, ztrávené v ”Upanišádě”. Vzpomínky tyto bičovaly jej sice, ale přece mu byly milejší, než stopování své vlastní dušičky, která seděla v hrozných úzkostech těsně u srdce, konejšíc chorobné jeho šílení proti sobě samému. Tonula v hrůzách, z nichž by byl musel řičet, kdyby se nebyl bál, že kostlivá pěst jej hrdlící může jen stisknout a bude konec. Autor: ČAPEK CHOD KAREL MATĚJ Dílo: ANTONÍN VONDREJC